RECENZE: Cherry Man vypráví o vykořenění i hyperkorektnosti. Nebo také ne

Jen velice těžko se dá rozklíčovat poselství nejnovější premiéry naší první scény. Ta ve Stavovském divadle od čtvrtka uvádí novinku Cherry Man, kterou pro ni napsal Ivan Vyrypajev. Kus s Pavlínou Štorkovou a Radúzem Máchou v hlavních rolích vypráví o hyperkorektnosti, válce na Ukrajině i pocitu vykořenění. Nebo také vůbec ne.

Manželská dvojice amerických čtyřicátníků s lehce směšnými jmény Tom a Jerry se vrací do svého bývalého domu. Před lety jej přenechala svým černošským sluhům a strýčkovi. Nyní jsou zpět a nestačí se divit, jak si mezitím noví majitelé jejich kdysi stylové bydlo zařídili. Tak začíná úvodní scéna nové a údajně poslední hry oblíbeného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva, kterou napsal na přání pražského Národního divadla.

Vyrypajev žijící dlouhodobě v Polsku se po vypuknutí války na Ukrajině vzdal ruského občanství, ve své rodné zemi byl navíc letos odsouzen k deseti letům vězení za údajné šíření dezinformací o ruské armádě. Jeho poslední hra tak vznikala s vědomím vykořeněnosti a určité viny, kterou jako Rus pociťuje.

Jako Rus cítím velikou vinu, nemohu si pomoci, přiznává dramatik Vyrypajev

Tak se dá patrně částečně číst Vyrypajevův výsledek nazvaný Cherry Man, který v pražské Stavovském divadle zinscenovala režisérka Kasha Jandáčková spolu s dramaturgyněmi Ilonou Smejkalovou a Ninou Jacques.

Tom a Jerry se vracejí na místo, které bylo údajně jejich a nenacházejí zde nic ve stavu, jak bylo předtím. Zaujme už drobný moment, kdy se žena v podání Pavlíny Štorkové rozhodne do domu vstoupit otevřením prosklených dveří na úplně jiném místě, než je nyní využívají noví majitelé. Jerry dále během hovoru s někdejší služkou Suzanne (Jindřiška Dudziaková) ostentativně sklízí všechny deky, přehozy a koberce, kterými je jejich kdysi střídmý domov náhle vyzdoben.

Vyrypajevovy pocity lze nalézt i v postavě Suzannina manžela Daniela (Šimon Krupa), který se do děje dostává později. Přichází se slovy, že je mrtev a že se jej nic netýká. „Mně je úplně jedno, co říkáš a co si myslíš, já nejsem,“ vzkazuje třeba ostře manželce Daniel ve skvělém Krupově ztvárnění.

VIDEO: Češi s vlnou hyperkorektnosti nesouzní, Cherry Man je nejspíš zaujme

Existenciální otázky, které si autor jako vykořeněný Rus nutně klade, ovšem nejsou to jediné, co lze v novince sledovat. Ústřední hrdinové Vyrypajevovy hry, tedy dva manželské páry, během debaty bez okolků vyprávějí, kdo měl s kým sex. Jejich protějšky tyto nové informace přijímají zcela nezúčastněně. A podobně reagují i černošští sluhové na rasistické či sprosté urážky svých dřívějších pánů.

Tyto slovní nárazy mohou diváky šokovat i pobavit, možná právě zde lze ale nalézt klíč k celému, ve výsledku jen těžce uchopitelnému dílu. Jako by Vyrypajev popisoval dnešní odosobněnou dobu, kde se snaha nikoho (nedejbože) neurazit snoubí s digitalizací mezilidských vztahů, sterilitou soukromých zpráv a pokrytectvím skrývaným třeba za infantilní smajlíky či jiné obrázky plevelící naše současné vyjadřování.

Cherry Man

65 %

Stavovské divadlo

premiéra 26. října 2023

režie: Kasha Jandáčková

hrají: Radúz Mácha, Pavlína Štorková, Jindřiška Dudziaková, Šimon Krupa, Martina Preissová, Robert Mikluš, Vladimír Javorský, Simona Lewandowska a další

Mimo čtveřici již popsaných postav se pohybuje strýc Bernard (Vladimír Javorský). Trpí utkvělou představou, že je Rus a situaci zdánlivě nesouvisle glosuje sentimentálními vzpomínkami odkazujícími k Čechovovu Višňovému sadu. Zásadní roli hraje i v samotném finále, kdy se celému domu a jeho obyvatelům dostává zaslouženého osudu. Pochopení finální scény se ale jasnému vysvětlení docela vzpírá, ostatně stejně jako celý Cherry Man.

Vyrypajev patrně dekonstruuje dnešní dobu, aby ji sám lépe porozuměl. Zjevně unaven divadlem pak dekonstruuje i samotný formát divadelní hry. Na začátku a v přechodech mezi jednotlivými obrazy totiž nechává promlouvat hlas, který publiku oznamuje, co bude následovat a aby rozhodně nevstávalo ze sedadel. O „improvizaci“ hasičské dvojice v podání Roberta Mikluše a Martiny Preissové není třeba nic psát, tak závěrem jen zmiňme skutečnost, že je dobře, že Národní divadlo dalo takový prostor talentované režisérce mladší generace. I když patrně i Kasha Jandáčková se zde nejspíš přesvědčila, že se dramatikův text především vzpírá jakémukoli jasnému výkladu.