Papír, ubrus, oblečení. Hbité nůžky chaoticky střihají vše, co jim přijde pod ruku. A stejně chaoticky působí i monolog samotáře Raye, který za tepotu živě míchané hudby pere do diváků svá bizarní moudra a názory na svět okolo. Vyčerpávající úlohu v monodramatu Jasno lepo podstín zhyna ztvárnila Eva Salzmannová v pražské MeetFactory.
Deník zloděje pobral hned tři ceny divadelní kritikyNejlepší loňské divadlo v anketě divadelních kritiků  |
Je potěšující, že tento velký výkon neunikl Herecké asociaci, která ji nominovala na Thálii v kategorii ženská činohra. Asociace tak navazuje na loňskou vlaštovku, kdy se ve stejné kategorii probojovala do závěrečné trojice Pavlína Štorková s rolí Olgy Havlové z ještě menšího Divadla Letí. To, že velkým a divácky vděčným cenám v posledních letech neunikly alternativní divadelní prostory, je výjimečné. Asociace jinak většinou cílí na velké a zaběhlé divadelní domy či solidárně na regionální, tradiční divadlo ctící scény.
Nad žánry
Štorková loni nevyhrála; ani Salzmannová se v konkurenci Veroniky Khek Kubařové (Dejvické divadlo) a mladé Terezy Dočkalové (Divadlo pod Palmovkou) nezdá být favoritkou. Její jméno se však podobně jako jméno Martina Fingera (za hlavní roli v inscenaci Homo Faber ústeckého Činoherního studia) protnulo s nominacemi Cen divadelní kritiky. Právě v nich minulou neděli zvítězil malý soubor Divadlo Masopust s inscenací Deník zloděje, stavbou ne nepodobné zmíněnému kusu se Salzmannovou. Hned tři ceny tak zde brala scéna, o jejíž existenci se divák Thálií nemá šanci dozvědět. Pro úplnost dodejme, že spolu s Fingerem má šanci na Thálii za mužský výkon roku mladoboleslavský Daniel Bambas a ostravský Robert Finta.
Pomiňme však činoherní jména a už vůbec alternativní Masopust, který by o tak širokou publicitu možná ani nestál – letošní Thálie nesou divácky vděčnější souboj. Taktéž v ženské kategorii, ovšem v sekci muzikál. Stojí zde proti sobě zpěvačka Lucie Bílá za titulní výkon v Sestře v akci a dále mladičká Natálie Grossová, která Asociaci učarovala v Plesu upírů. Pokud to vyhraje jedna z nich (nesmíme totiž pominout výkon třetí nominované Kataríny Hasprové za ostravský muzikál Rebecca), vzbudí to jistě velký rozruch – a je jedno, zda cenu podrží Bílá, která je „přece pouhá zpěvačka“, či Grossová, která je „přece příliš mladá“ či alespoň „příliš prominentní“, jak zaznělo v debatách okolo nominací.
Další výčet jmen vynechejme úplně; při vší úctě k baletu a opeře je to především činohra a muzikál, které poutají pozornost. Divácky vděčnější mohou být leda celoživotní ocenění pro stárnoucí bardy.
Stran kategorií se totiž každý rok stále více naskýtá otázka, zda v dnešní době nedochází roky prověřenému žánrovému rozdělení trochu dech. Malý příklad. Jednou z událostí loňské sezony byla spolupráce Cirku La Putyka a Dejvického divadla. Dvě komerčně úspěšné scény s velkým zástupem fanoušků secvičily představení na pomezí nového cirkusu a činohry. I když v experimentálním kusu Honey nikdo vysloveně nezazářil, nabízí se myšlenka, kam by Herecká asociace zařadila případného adepta. Do činoherních nominací? Či snad do baletu, kam spadá i moderní tanec a pantomima?
Právě zmíněné malé scény jsou takovýmto překračováním žánrů známé, dnešní divadlo totiž pracuje s hudbou, scénou či světlem stejně vážně jako s hercem. Své by o tom mohli vyprávět herci Národního divadla, kde se již několik sezon slouží celku a na velká sóla se nehraje. Důkazem toho je fakt, že činoherci Národního divadla se už dlouho do finální trojice nedostali. Nechtěné pravidlo snad za rok naruší Saša Rašilov, který v čerstvém uvedení Fausta ve Stavovském divadle herecky zválcoval vše, co mu stálo v cestě. To ale hodně předbíháme.
Kdo ocení nový cirkus?
Zmíněný žánr nového cirkusu je v současných nominacích bit asi nejvíc. Velepopulární divadelní směr má u nás několik dlouhodobě fungujících souborů se silnou diváckou základnou, ocenění se mu však dostane málokdy. A to jsme ještě nezmínili fakt, že dnešní divadlo už dávno vyrazilo za zdi kamenných budov, do života ulic, parků či opuštěných industriálních prostor. To vše se divák sledující každoroční předávání cen nemá šanci dozvědět. V jeho pohledu zůstává divadelní branže tou konzervativní kulturou, za kterou se musí chodit výhradně v upnutém límečku.
Nekončeme ale kriticky, Thálie tu jsou především od toho, aby vzdaly hold samotným hercům. Jsou možná trochu staromilskou, ale stále zdaleka nejvděčnější a nejuctivější oslavou jejich práce. Zmíněný Rašilovův výkon pak dokonce nahrává myšlence, že sebemodernější pojetí může stále a jedině korunovat dobrý herecký výkon. Takže i v moderním divadle jsme zase u těch herců.
Herecká asociace by letošní předávání Cen Thálie ráda pojala v duchu oslav blížícího se stého výročí naší republiky. „Chtěli bychom divadlo povýšit na společenský česko-slovenský fenomén,“ předeslal Ondřej Kepka, který se slavnostního večera poprvé zúčastní jako prezident Asociace. Angažováním profesionálního moderátora Václava Moravce pak Kepka doufá, že ten do večera „přinese zajímavá témata směrem k postavení herců, postavení divadel“. Držme jim palce, české divadlo by si více propagace zasloužilo. A je vlastně jedno, zda jde o rozjuchaný muzikál, herecké divadlo, site-specific v bývalé papírně či moderní tanec.
