RECENZE: A pak Zilvar vstoupil do strany. Pokračování Bylo nás pět má smysl

Klasiku Bylo nás pět se v pražském Divadle Na Jezerce povedlo zadaptovat tak citlivě, že vzniklo samostatné dílo, které snese srovnání s Poláčkovou knihou i populárním seriálem. Za novinkou stojí autorsky i režijně Petr Vacek, slavnou chlapeckou partu ztvárňuje nezvyklá sestava s Janem Čenským či Petrem Čtvrtníčkem.

Když divadelníci adaptují notoricky známá literární či filmová díla, může si divák vždy klást regulérní otázku, zda je něco takového potřeba. A taktéž, co k tomu tvůrce vede. Snaha poctít oblíbené dílo? Anebo jen šance svézt se s populární látkou, která zazáří v repertoáru a naláká každého diváka?

Když v pondělí v pražském Studiu Hrdinů uvedli novinku Stařena, která adaptuje nejznámější dílo ruského mistra nonsensu Daniila Charmse, byl důvod uvedení jasný. Charmsova působivá tvorba není širokému publiku známá a je to velká škoda. Jak se ale stavět k další divadelní premiéře, která se tento týden odehrála v úplně jiném (místopisně i divadelně) koutu Prahy? Hrušínského Divadlo Na Jezerce totiž ve středu odpremiérovalo novinku Bylo nás pět (tenkrát), tedy divadelní adaptaci slavného díla Karla Poláčka. Postaral se o ni Petr Vacek, který tak tematicky navázal na své zdejší režijní práce Saturnin a Ze života Čapka.

Herecké ambice nemám. Byla to úleva, když mne pustily, říká Jan Hrušínský

Poláčkovu skvělou knihu zná opravdu každý a kdo ne, nemohl minout neméně vydařený seriál Karla Smyczka. Existují tedy dvě zásadní díla, po kterých může divák doma sáhnout raději než se trmácet na Jezerku.

Mezi realitou a vzpomínáním

Byla by to ale škoda. Vackova adaptace totiž smysl má, nejedná se o žádnou lopotnou nápodobu už napsaného a natočeného. Náznak se ostatně skrývá už ve slově tenkrát, které tvůrci vsadili do titulu listopadové novinky. Ve Vackově podání se totiž Čeněk Jirsák, Eda Kemlink, Antonín Bejval a Zilvar z chudobince divákům ukážou na stará kolena. Píšou se devadesátá léta a zestárlá sestava někdejší klukovské party vzpomíná v domově důchodců. Ten byl zřízen na místě Soumarovic vily, kterou rodině otylého Otakárka zabavili komunisté.

Vacek na to jde velice chytře. V sestavě důchodců totiž chybí ústřední postava, Petr Bajza. Ten se bohužel pozdního věku nedožil, a tak vystupuje pouze ve vzpomínkách čtveřice. Na Jezerce jej skvěle ztvárnil Martin Leták a jako jediný tedy vystupuje v původním zadání Poláčkovy klasiky. Vždy, když se objeví na jevišti, představení se vrhne o šedesát let zpět do zlatých meziválečných let.

Diváky čekají klasické scénky od provokace pana Fajsta a klukovské války přes zábavu s umělou nohou starého Zilvara až po slavnou návštěvu cirkusu. A dojde samozřejmě i na Indii. Zbylá čtveřice do děje vstupuje v klukovských rolích, ovšem fyzicky se nemění. Jan Hrušínský, Jan Čenský, Petr Čtvrtníček a Václav Tobrman tedy hrají zestárlé kumpány, kteří si přesto zachovali svou klukovskou duši. Zvlášť když nenávidění Habrováci leží jen o pokoj vedle.

Nelze ale jen vzpomínat. Petr Vacek tedy musel Poláčkovu klasiku dopsat o nové dialogy, aby hra fungovala i v místech „současnosti“ čtveřice. Povedlo se mu to skvěle, nové texty totiž plně souzní s původní předlohou a přechody mezi Poláčkem a Vackem (a tedy mezi dětstvím a stářím hrdinů) jsou dokonale plynulé. A ač si hrdinové zachovali klukovskou duši, která ponouká personál domova, nelze minout jizvy, které na nich život zanechal. Respektive život v českém dvacátém století. Petr Bajza se totiž spolu se svou rodinou stal obětí nacistické zvůle (jasná narážka na smutný Poláčkův osud), Zilvar po zkušenostech z lágru vstoupil po válce do strany. To mu sice zbylá trojice vyčítá, zároveň si však váží, že jen díky jeho zásahům nějak víc neodnesla složitá padesátá léta.

Vackův text tak vedle očekávaného krasosmutnění nad ztraceným mládím přináší i málo vídané usmíření s náročnou dobou, která v nás tak nějak pořád vězí.

Bylo nás pět (tenkrát)

80 %

Divadlo Na Jezerce

premiéra 15. listopadu 2023

režie: Petr Vacek

hrají: Martin Leták, Petr Čtvrtníček, Václav Tobrman, Jan Hrušínský, Jan Čenský, Patricie Pagáčová, Ondřej Kavan, Johana Jedličková

Vedle povedeného textu pak diváky potěší i herecké výkony. Tvůrcům se povedlo dát dohromady nečekanou kombinaci známých jmen, která funguje. Je totiž stejně pestrá, jako byla i Poláčkova původní chlapecká pětice. Ovšem ač bude diváky primárně přitahovat ústřední herecká sestava, je třeba upozornit i na další role.

O Martinu Letákovi už byla řeč; zaujmou i Ondřej Kavan, Patricie Pagáčová a Johana Jedličková v úlohách rodičů, Rampepurdy, pana Fajsta a vlastně všech dalších postav Poláčkova světa. S výjimkou Bajzova bratra Ladislava totiž došlo snad na všechny a trojice Kavan-Jedličková-Pagáčová musí v zákulisí patrně předvádět artistické výkony, aby se v novém kostýmu stihla včas dostat na scénu.

Potěší i funkční scéna Jana Balcara, která právě tohle všechno umožňuje a pomáhá plynulým přechodům mezi realitou a vzpomínáním.

Celkově se tedy v Divadle Na Jezerce povedlo široce přístupné, ovšem hořkosladce hluboké dílo, které se může hrdě zařadit po bok slavné knihy i seriálu. A to je opravdu něco zaznamenáníhodného.