RECENZE: Ubohá Ariadna v Národním. Zůstal jí jen televizor

Operu Ariadna na Naxu od Richarda Strausse nemělo pražské publikum možnost vidět 45 let. A kdyby ji nadále vidět a hlavně slyšet nemuselo, bylo by to snad i lepší.

Hudebně je toto dílo prostoupeno mimořádně inteligentním vtipem a ironií, ale ani jímavá melodika nechybí. Báj o Ariadně se mísí s komickým elementem. V prologu mají „seriozní“ umělci v domě bohatého mecenáše sehrát představení spolu se skupinou komediantů, což pobouří Skladatele – autora vážného kusu o Ariadně. V druhé části, odehrávající se už na ostrově Naxos, kde truchlí opuštěná Ariadna, se do jejích citů míchají komedianti se svým pragmatickým přístupem k životu. A Strauss vše zařídil tak, že mesaliance „vysokého“ a „nízkého“ kupodivu funguje.

Operu předloni odvysílala do kin newyorská Metropolitní opera. Ač i její představení mělo nějaké ty „mouchy“, bylo podstatně lepší než to, co se odehrává na jevišti Stavovského divadla. O Straussově hudbě se vždy píše jako o barvité, opojné, rafinované, což platí i o komornější Ariadně, ale z orchestřiště, kde měl vše na starosti Robert Jindra, jinak též hudební ředitel Opery Národního divadla, moc opojného kouzla nevycházelo. Působilo to, že orchestr není sehraný a výraz teprve začal studovat.

Poplují kanálem

Režisérka Sláva Daubnerová se držela hlavního pravidla dnešní operní režie: Hlavně ať to není to, co je v originále. Prolog se hraje na prázdném jevišti jakoby mezi dvěma oponami, jednou skutečnou vpředu, která se zdvihne, a druhou vzadu, do níž vede několik dveří. Asi to má symbolizovat „divadlo na divadle“, což tato opera jistěže svým způsobem je, ale z diváckého pohledu to působí jako prázdnota, v níž se postavy chaoticky míjejí.

V druhé části večera je Ariadnin ostrov stylizován do pokojíku s postelí a televizorem, který jí tam asi nechal Théseus. A zase – ve stísněném prostoru pořád někdo pobíhá sem a tam či přelézá postel. Člověk sleduje Ariadnu, komedianty, nymfy, a místo aby se vžil do děje a užíval si prolínání komična a tragična, tak si jen říká, že tam mají docela tlačenici. Tak malé snad zase jeviště Stavovského divadla není, aby se pro něj nedalo něco vymyslet.

Komedianti jsou místo postav z komedie dell’arte oděni do blyštivých kovbojských kostýmů, v nichž zřejmě dorazili z nějaké televizní show. Ale proč? Kde se to tedy celé odehrává, když ne v domě bohatého vídeňského měšťana z 19. století jako u Strausse a jeho libretisty Huga von Hoffmansthala?

Richard Strauss: Ariadna na Naxu

30 %

Národní divadlo, premiéra 19. ledna ve Stavovském divadle

Bakchus, jenž v Ariadně probudí novou lásku, má na Naxos připlout na lodi, a u Strausse je to hudebně impozantní vstup, který si doslova říká o nějaký mocný divadelní efekt (samozřejmě to nemusí být loď doslova a do písmene). Tady se ale Bakchus tak nějak nenápadně vynoří z obecného zmatku – pravda, v nápadném červeném plášti – takže člověk neví, jestli Ariadně třeba nepřišel spravit televizor. Nakonec oba noví milenci prozaicky sjedou do propadliště, možná tedy odplují kanálem.

Kromě televizoru, v němž běží cosi, co diváci ze zadních řad stejně nerozeznají, byly z tradičních režijních klišé k vidění znásobené postavy (tentokrát obklopuje celá smečka dvojníků postavu Skladatele, ale význam to jako obvykle nemá), anebo videoprojekce, které taktéž asi nikdo nestíhá sledovat.

Toto není opera

Ale přese všechno se režie s přivřenýma očima dá přežít a při premiéře nebyla nejhorším zážitkem. Tím byly pěvecké výkony hostů v rolích Ariadny (dramatický soprán či mezzosoprán), Bakcha (tenor) a komediantky Zerbinetty (koloraturní soprán). Zvuky, které šly z jeviště, totiž neměly nic společného s operním žánrem, a snad ani s žádným hudebním žánrem, založeném na přirozeném pěveckém projevu.

Švédská sopranistka Cornelia Beskowová coby Ariadna ze sebe vyrážela a vytlačovala křečovité, ostré tóny, které ve výškách přecházely doslova – s prominutím – ve vřískání. Čínská sopranistka Ziyi Dai jako Zerbinetta násilně „pištěla“ sevřeným, úzkým hrdlem, asi v představě, že toto je efektní koloratura. Není. A dánský tenorista Magnus Vigilius jako Bacchkus předvedl plochý, mečivý, v podstatě rozpadlý zvuk, v němž nebylo nic mladistvě hrdinného.

To je nakonec jejich problém, že takto zpívají. Ale jak mohou být angažováni na první českou scénu? I ve světě sice operní umění upadá, i na velkých scénách se dají občas slyšet bizarní zpěvy, ale to není pro Národní divadlo omluva! Nedokáže šéf Opery Per Boye Hansen najít žádné zpěváky ve vlastním divadle, kteří by tyto role zazpívali na – aspoň o něco – lepší úrovni? Pak ať Ariadnu na Naxu nehraje. Proč najímá podprůměrné zahraniční hosty, navíc v jediném obsazení?

Přijatelný výkon z představitelů hlavních rolí odvedla pouze islandská pěvkyně Arnheiður Eiríksdóttir v roli Skladatele. Daly se aspoň slyšet nějaké přirozené tóny, spíš směrem do výšek. V Praze už slušně zpívala mimo jiné Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalírovi, hůře pak Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském.

Je zajímavé, že v životopise je označována jako mezzosopranistka. Proč ale tedy má slabý a matný spodní rejstřík a vůbec celý hlas působí tak nějak neurčitě a bledě? Neměla být spíše školena na lyrický soprán a zpívat jiný repertoár, v němž by mohla (či spíše bývala mohla) svůj hlasový potenciál skutečně rozvinout? Pár měkkých a světlých tónů plus minus někde uprostřed, to ještě není mezzosoprán…

Vlastně to všechno znělo na jevišti stejně - koloratura, dramatický soprán, mezzosoprán, a uši z toho bolely, stejně jako ze zvukově nesladěných hlasů v dalších rolích. Dagmar Pecková už před nějakou dobou rozumně přešla na činohru a tady si zahrála mluvenou roli Hofmistra. Byla aspoň nepřehlédnutelná.

Trocha historie

V archivu Národního divadla lze najít, že Ariadnu na Naxu hrálo (prvně) roku 1940 pod taktovkou Zdeňka Chalabaly, zpívali Jaroslav Gleich (Bakchus), Marta Krásová (Ariadna) a Maria Tauberová (Zerbinetta). Jak to asi muselo znít! Jaký to například musel být vzrušující kontrast klasicky důstojného (Krásová) a šťavnatého (Tauberová) pěveckého projevu! Paní Tauberová, byť ji člověk zná jen z nahrávek, určitě nepískala uzounkým hláskem jako paní Ziyi Dai. A paní Krásová, ač mezzosopranistka (skutečná!), díky své technice drama Ariadny určitě vyzpívala samými kultivovanými tóny.

Tato představení těžko někdo pamatuje, ale jistě ještě žijí pamětníci hostování Vídeňské státní opery roku 1979 v tehdejším Smetanově divadle právě s Ariadnou na Naxu, s Editou Gruberovou (Zerbinetta), ale i s dalšími předními pěvci té doby. Zaznamenáno nebylo, ale umění jednotlivých interpretů si každý může dohledat. Že je to všechno dávno? Umělecká kritéria vytváří právě historie, nepřizpůsobují se každé produkci zvlášť. A proto je Ariadna v Národním špatná.