Výběr nejkrásnějších skladeb z historie tanga
A. Malando
Olé Quapa
Astor Piazzolla: Koncert pro bandoneon a orchestr „Aconcagua“
Allegro marcato
Moderato
Presto
Výběr nejslavnějších českých a slovenských tangových (upravil Václav Zahradník):
Praha je krásná
hudba: Josef Stelibský, text: Jaroslav Mottl, Karel Melíšek
Guadalcanal
hudba i text: Jiří Voldán
Tvé oči to poznaly
hudba: Eman Fiala
text: Jaroslav Mottl
Píseň severu
hudba: Pavel Milan
text Viktorka Bárová:
Večer nad Prahou
hudba: Josef Stelibský
text: Jaroslav Mottl, Karel Melíšek
Tvůj bílý šátek
hudba: Josef Stelibský
text: Jaroslav Mottl:
Miluška moja
hudba: Andrej ???? Baláž
text: J. E. Devínsky
Vzpomínej!
hudba: RIPP
text: Ruda Jurist
Píseň pro Kristýnku
hudba: Zdeněk Petr
text: Vladimír Dvořák
Přestávka
Výběr nejslavnějších argentinských tangových melodií (upravil Václav Zahradník):
La Cumparsita
hudba: Gerardo Rodríguez
Besame Mucho
hudba: Consuelo Velasquez
Mi Buenos Aires Querido
hudba: Carlos Gardel
text: Alfredo Le Pera
Blue Tango
hudba: Leroy Anderson
Amor
hudba: Gabriel Ruiz
Sombras… Nada más!
hudba: Francisco Lomuto
text: José María Contursi
A Media Luz
hudba: Edgardo Donato
El Día Que Me Quieras
hudba: Carlos Gardel
text: Alfredo Le Pera:
El Choclo
hudba: Ángel Villoldo
Jealousy
hudba: Jacob Gade
|
Filharmonický orchestr Praha |
Tango je v odborné literatuře definováno jako párový tanec ve dvoučtvrtečním taktu s charakteristickým tečkovaným rytmem. O původu jména byla vyslovena řada hypotéz, ale na žádné se odborníci dodnes nedokázali sjednotit. Jisto je, že tanec vznikl v letech 1865 až 1870 v chudinských čtvrtích argentinského města Rio de la Plata a v přístavech Buenos Aires, kde žili ve velké bídě imigranti z Evropy. Odtud proniklo na přelomu století i do kaváren v centru města, postupně do celé Argentiny a ostatních latinskoamerických zemí, přeskočilo oceán a v následujících letech získalo mezinárodní uznání jako druh populární hudby i v Londýně a v Paříži a jak se jej zmocnily zábavní podniky světových velkoměst, diferencovalo se výrazně podle sociálního postavení tanečníků. Podle způsobu provádění rozeznáváme tři hlavní formy: výhradně instrumentální tango-milonga, tango-romanza, které může být pouze instrumentální nebo pouze zpívané a tango-canción, v němž je zpěv doprovázen různými nástroji, mezi nimiž má zvláštní význam bandoneon, nástroj podobný akordeonu, ale technicky mnohem prostší, pronikavého zvuku, který dodává hudbě její charakteristický ráz.
Texty písní tanga mluví většinou o životě a lásce z pesimistické, osudové perspektivy; je to pasivní reflexe tvrdé sociální skutečnosti, z níž není východiska. Fatalismus je vůbec jedním z nejčastějších témat těchto písní a stavy deziluze, introspekce a nostalgie jim dávají teskný a smutný ráz.
Z hudebního hlediska mají skladby většinou třídílnou formu s pravidelnými šestnáctitaktovými úseky. Nejčastěji obsahuje každé takové tango dvě hlavní myšlenky, které se střídavě opakují a pouze harmonicky proměňují do durových i molových tónin. Rytmus průvodu je většinou stálý v celém průběhu skladby a je se svým synkopickým vzorcem příbuzný španělské habaneře. Je zpravidla svěřen basové lince a nejčastěji je jeho tlumočníkem právě nástroj bandoneon.
V Evropě dosáhla obliba tanga v prvních dvou desetiletích 20. století přímo povahy mánie, ale ve třicátých letech již jeho obliba začala klesat. V té době však naproti tomu prožívalo právě v Argentině zlaté období své historie, když jako tango de salón proniklo i do vyšších společenských vrstev. Tím se od tradiční formy lidového písňového tanga oddělilo tango jako umělecký projev populární hudby a stalo se námětem i v oblasti vážné hudby, jak o tom svědčí právě skladby Astora Piazzolly (1921 - 1992). Tento rodák z New Yorku přišel v roce 1939 do Buenos Aires, když před tím studoval skladbu v Paříži u Nadji Boulangerové a vytvořil si vlastní, dosti kontroverzní avantgardní sloh, v němž kombinoval tango s prvky jazzu.
Přehlídka nejslavnějších tang argentinských i českých tak může být velice napínavým exkurzem do historie hudby, kterou můžeme označit jako populární s uměleckými ambicemi a na níž se dá i dobře sledovat, jak se měnila s proměnou sociálních, kulturních i technických poměrů doby.
Laurence Gilgore
hudební ředitel a hlavní dirigent Velké opery v městě Stamford v americkém státě Connecticut je velkým příznivcem české hudby. Pozornost mezinárodního publika na sebe přilákal svou nezvyklou dramaturgií a jasnými programovými záměry. Je stálým hostem světových symfonických orchestrů a operních scén. Jeho nejnovější angažmá zahrnují spolupráci s orchestry v Taipei, řízení Skotského komorního orchestru a spolupráci s operními domy v Římě a Clevelandu. L. Gilgore studoval u F. Ferrary v Sieně a Římě a stal se po dva roky asistentem R. Gandolfa v milánské Scale.
Rozhovor s Laurencem Gilgorem
Jste velmi všestranný dirigent. Část své činnosti věnujete opeře, další patří symfonickým koncertům, avšak máte rád i ostatní žánry. Kde tkvějí kořeny vaší universální muzikality?
Vždy jsem hledal rovnováhu svého hudebního života. Skutečnost, že se během roku více věnuji opeře vyplývá z mého současného postavení i z faktu, že operní představení vyžadují výrazně delší přípravu a mnohem více zkoušek, než symfonické koncerty. Navíc, musím říci, že jsem ještě jako student upřednostňoval kurzy afrického bubnování před kontrapunktem 18. století. prostě jsem poslouchal hudbu jinak, k čemuž mne přivedl právě odlišný žánr. Řídit Piazzolovo dílo mi pomůže posléze lépe porozumět Beethovenovi. Rytmus je pro mne důležitý, tak jako pro celou americkou hudební kulturu.
Jste znám jako velký podporovatel české hudby ve Spojených státech. Kterou část české hudební kultury máte rád a proč?
Ano, řídil jsem mnohé skladby z vaší hudební literatury a jsem vděčen festivalu Pražský podzim, který mne často na cestě k české hudební kultuře vedl. Dával mně poznávat nová díla, orchestry i sólisty. Rád bych hlouběji poznal také českou operu. Slyšet zpívat české operní dílo vaším krásným jazykem, to je zkušenost, již bych chtěl zažít.
Přijíždíte do Prahy řídit velmi přitažlivý koncert s názvem “TANGO”. Jaký je váš vztah k tanci a lidové hudbě?
Folklór a tance jsou základem americké hudby. Navíc mnohá díla klasické světové hudby, třeba Bachovy sólové suity pro cello, jsou založeny na tanečních rytmech. Vzpomínám si například, jak svého času byl tangem uchvácen Kurt Weill a tento tance se opět vrací do obliby. Jde přímo o explozi zájmu a jsem moc rád, že ji zachytil i Pražský podzim. Konce konců mnozí interpreti klasické hudby začínali s populárními žánry, takže se není za co stydět.
