|
Kompletní rozhovor s Miroslavem Ondříčkem najdete |
"Děkujme za těch třicet let, co jsme byli spolu," řekl o spolupráci s Formanem a dodal: "s Milošem jsme zůstali kamarádi, voláme si, povídáme a vloni jsem u něho strávil svoje narozeniny." O další spolupráci však již neuvažuje: "Myslím, že už by to nadále nebylo dobré, už nechceme."
"Když se mě na něco zeptá, tak se mu snažím, pochopitelně, odpovědět co nejlépe," popsal vztah se svým synem Davidem Ondříčkem, mimo jiné autorem letošní festivalové znělky. "Ale nejsem přílišným zastáncem předávání zkušeností v pravém slova smyslu. Já spíš myslím, že otcové se mají chovat tak, aby byli spíše vzorem, ne učitelem."
Miroslav Ondříček se narodil v listopadu 1934. Nejprve se vyučil ve filmové laboratoři na Barrandově, koncem 50. let absolvoval večerní školu filmové tvorby při pražské FAMU.
Samostatné kameramanské práci se věnuje od roku 1963. V tomto roce debutoval za kamerou u Formanova rovněž debutového filmu Konkurs, složeného z polodokumentu Kdyby ty muziky nebyly a hudebního fejetonu - reportáže z konkursu zpěvaček do divadla Semafor.
V šedesátých letech vytvořil s Formanem, ale i s dalšími režiséry nastupující generace "nové vlny" Ivanem Passerem či Janem Němcem, řadu významných snímků československé kinematografie. V roce 1965 točil například Passerovo Intimní osvětlení nebo Formanovy Lásky jedné plavovlásky, hořkou komedii o osamělé dívce, která vytrvale hledá pravou lásku, s Hanou Brejchovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích. O dva roky později pak opět s Milošem Formanem natočili Hoří, má panenko o tradičním požárnickém bále, jehož organizace i průběh se plesovému výboru vymkl z rukou.
Po sovětské invazi v roce 1968 odešel nejprve do Anglie a potom do Spojených států. "Já bych chtěl říci, že jsem v podstatě nikdy neemigroval. Ale vždycky jsem si přál, abych mohl být všude, tzn. doma i v zahraničí. A to se mi splnilo v 60. letech," vyjádřil se ke svému odchodu ze země.
Také v zahraničí pokračovala úspěšná spolupráce s Milošem Formanem. Prvním společným zahraničním snímkem bylo v roce 1971 Taking-off. Po něm následovaly filmy jako Vlasy (1979), Ragtime (1981), Amadeus (1984) a Valmont (1989). Za Ragtime a Amadea byl rovněž nominován na Oscara.
"Každá tahle soutěž je hra a je fajn, když jí hrajete. Když si uvědomíte, že Akademie vybírá pět filmů, tak už nominace je úspěch. Ale samozřejmě, že jsem byl vždy velmi zklamán," svěřil se v rozhovoru o pocitech, které měl, když mu ani jedna z nominací nepřinesla sošku.
Kromě Formana spolupracoval i s řadou dalších slavných režisérů - s Lindsayem Andersonem či Georgem Royem Hillem na Slaughterhouse-Five v roce 1972 a na Světu podle Garpa o deset let později.
Miloš Forman charakterizoval jejich spolupráci slovy:" Má svůj vlastní názor, své vlastní oči a ty jsou naprosto jeho vlastní; přesto se přeci jen snaží harmonizovat je s mými."
