Členové divadelního souboru se rekrutovali nejčastěji ze studentů reálného gymnázia či učitelského ústavu. Ansámblu pak pevnou rukou vládl právě Alfréd Radok a jeho bratr Emil. "Všichni jsme si tykali a Radokovi jsme neřekli jinak než Frede," vzpomíná jedna z mála pamětnic jeho meziříčského působení, dnes Brňanka Otýlie Kronová, tehdy Papežíková.
"Abych řekla pravdu, ani si nepamatuji, kdy přesně přišel a poté odešel. Pracoval i s bratrem v kanceláři místní továrny na klobouky Janyška. Bylo to začátkem války a patrně utíkal před nacisty," dodává.
O Radokovi se plno jeho pozdějších spolupracovníků vyjadřuje jako o maximalistovi a perfekcionistovi. Stejnou taktiku volil i v případě ochotnické Mladé scény. "Poprvé jsem ho i Emila viděla na konkurzu v sokolovně. Před vstupem do souboru každý musel projít hlasovými zkouškami, jelikož značná část všech představení stála na sborové recitaci. Nebo jak se tehdy říkalo voice-bandu. A plno i zkušených lidí neuspělo," popisovala Kronová.
Ovšem hlasovými zkouškami nic nekončilo. "Byl tvrdý a museli jsme dřít. Kromě zkoušek v divadle jsme pak museli cvičit i doma. Na to jsme tedy rozhodně nebyli zvyklí," říká s úsměvem. Novátorský režisérský přístup se projevil i mimo jeviště.
"Setkávali jsme se i jindy než na zkouškách, dnes by se tomu řeklo seminář nebo tvůrčí dílna. Prostě jsme vyrazili do přírody za Meziříčí a zkoušeli na zelené louce. Nebo si jen tak povídali, hrálo se na harmoniku. To jsme ale měli moc rádi," říká nad dobovými snímky ochotnice.
Pod režií Alfréda Radoka a se scénickou hudbou jeho bratra Emila se v místní sokolovně uskutečnilo několik představení, z nichž však výrazně vystupuje Král Lávra a Moře Jiřího Wolkera z roku 1940.
Radokův přístup k inscenacím nebyl šokem jen pro herce samotné, ale hlavně pro publikum. "Odmítli jsme hrát operetky a komedie, naše představení působila zděšení, nebáli jsme se ironizujících narážek. Nakonec nás ze sokolovny vyhodili," pobaveně poznamenává Otýlie Kronová.
Sama přiznává, že hry Mladé scény byly provokativní: "Rekvizity jsme si dělali sami. Když byla potřeba, vytvořili jsme les, stali jsme se židlí i stolem, byli jsme soutokem řek. Navíc se do hry zapojovali i diváci. Nebylo jednoduché naše pojetí obhájit."
K nezvyklému hereckému vyjádření se připojily i odvážné kostýmy či - později v Laterně magice tolik oceňované - spojení herce s filmovou projekcí a netradiční práce se světlem. Jen tehdy se v sokolovně na pódium místo filmu promítaly diapozitivy.
I v Meziříčí tak Radok zažil reakce, které se potom velmi často opakovaly - nadšení nebo totální odpor a nepochopení. "Radok se ženou i bratrem poté zase odešel, ale Mladá scéna fungovala nadále. Už nikdy jsme ale nehráli klasické divadlo," dodává pamětnice.
