Také se rychle pokochejme slavným obrazem Henriho Rousseaua z roku 1897 Spící cikánka – než ho přejmenují. V amsterdamském muzeu už začali, z Malé černošky je Dívka s vějířem. Název tam změnilo na dvě stě historických děl s původními výrazy černoch, mohamedán, Eskymák, indián nebo Hotentot – s odůvodněním, aby neurážely návštěvníky z ciziny.
Svět se zbláznil, chce se říci. Ale blázníme my sami. Z módní vlny politické korektnosti děláme horlivě nový hrdelní zákon, z tolerance sebepopírání, ze zásad multikulturní společnosti autocenzuru.
Pokrytecky a nesmyslně.
V roce 2003 byl hostem karlovarského festivalu americký herec tmavé pleti Morgan Freeman. Když jsem v rozhovoru s ním potřetí použila předepsaný obrat afroamerický či Afroameričan, popleskal mě chlácholivě po ruce a s úsměvem pravil: Jen klid, můžete používat slovo black čili černý; to už se smí.
Pierre Brice a Lex Barker ve filmu Vinnetou -Rudý gentleman (1964)
Dvanáct let poté se to, zdá se, znovu nesmí. Ačkoli Freemana se zjevně nezeptali, jestli chce být Afroameričan, a muzeum nesdělilo, co se stane třeba z filmů s Vinnetouem, když místo indiánů razí termín původní Američané.
Představa, jak Old Shatterhand ohlašuje kavalerii rudých náčelníků slovy „Nestřílejte, původní Američané jedou“, vypadá absurdně. Ale může se stát skutečností, pokud budeme snaživě přepisovat vlastní tradice, kulturu, dějiny a paměť s podlézavým aktivistickým elánem v duchu úsloví Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře – ačkoli to už se možná taky ocitlo na černé listině.
Co napravíme dál? William Shakespeare se předělá, Othello nebude mouřenín a z Kupce benátského se vyškrtne židovský lichvář Shylock. Opereta Johanna Strausse mladšího Cikánský baron přebásní titulní skladbu na „Romský baron jsem já, mě každá Romka zná“, z filmu Cikáni jsou do nebe se stane Romové jdou do nebe.
A což teprve naši klasici: od románu Karla Hynka Máchy Cikáni až k písni Karla Vacka Cikánko ty krásná, cikánko malá se můžeme dočkat modernizovaných hyperkorektních verzí. Kdo si v lahůdkářství poručil deset deka cikánky, bude rasista, stejně jako host vinárny, jenž si u kapely objedná cikánský čardáš.
Ne, není to k smíchu. Protože korektnost ve smyslu uhýbání a ohýbání překračuje hranice mezi zdravým rozumem a chorobnou bizarností rychlostí světla. Příště jí může padnout za oběť kdokoli, třeba právě náš bezbranný Ježíšek, který ve zdraví přežil propagandistického dědušku Mráze, odolal obchodně zdatnému Santa Clausovi a teď by měl vyklidit jesličky dojemných školních besídek, jen aby si rodiče jinověrců nechodili stěžovat na diskriminaci.
Alespoň nyní před Štědrým dnem bychom si měli slíbit, že Ježíška na oltář „multi-kulti“ dobrovolně nevydáme, a popřát si jeho jménem veselé Vánoce. My ještě pořád můžeme, někteří už to vzdali. Tradiční anglické Merry Christmas – tedy přání odkazující na jméno Ježíše Krista – mizí z nápisů, aby se nedotklo nekřesťanské části společnosti. Náhražkou se přejí „veselé svátky“, což zní tak všeobecně, opatrně a bezzubě, že to snad nikoho neurazí.
Zatím.
Takže navzdory a naplno: Přeji veselého Ježíška.
