Kdysi jste byla Eržikou ze slavné Balady pro banditu, ale pak jste režisérům nadlouho utekla. Teď se najednou vracíte jako vesničanka Žeňa v Želarech - co to? Iva Bittová
Původně měl hrát hlavní mužskou roli Richard a já jsem si říkala, jak by bylo úžasné natáčet s ním v kopcích. Jenže pak se zjistilo, že má moc dioptrií, tak jsem v tom zůstala osamocená. Ale scénář se mi líbil. V tom příběhu vylézají na povrch krutosti neuvěřitelně chudobného světa, výpovědi vesničanů jsou silné, a navíc jsem si u své postavy říkala, že je mi něčím podobná - moc nemluví, jenom se usmívá, je vdova...
Vy přece nejste vdova!
Ale taky jsem si nedávno prožila několik let osamocení. Žila jsem na vesnici jen s dětmi a vím, jaké to je, když je člověk sám. Navíc ve věku, kdy by sám být nemusel.
Byla to pro vás těžká zkouška?
Ani ne, mně to období hodně dalo - přemýšlela jsem sama o sobě, měla spoustu času na práci, na čtení. A naše vztahy se sousedy v Lelekovicích se prohlubovaly, protože jsem potřebovala někam vložit tu spoustu přebývající energie. Dokonce jsme začali šít i lelekovické kroje, a to nás sblížilo.
Dnes už muže máte. Slavnostní kroje visí zaprášené ve skříni?
Nedávno si pro ně přišli tanečníci, protože se schyluje k hodům, jenže já bohužel budu mít jinou práci. V sokolovně v sále už se nazkušují tance a zpěvy, kroje se škrobí, a to si vždycky postesknu, že to zase nejsem já, kdo bude mít jeden z nich na sobě. Ale když mi to ani příští rok s hody nevyjde, tak v kroji asi začnu koncertovat.
Co vás na té parádě ve stylu předminulého století tolik přitahuje?
Tatínek hrával v cimbálovce a já jako malá v kroji občas vystupovala. Ono je to úplně jinak sváteční, než když si oblečete večerní róbu. Už proto, že tam jsou čtyři velké spodnice a utažený, namašlený člověk se nemůže volně hýbat. Ani sedět se nedá, takže jste celou noc na nohách a pořád musíte zpívat a tancovat...
Dobře, že nejsem v divadle
Četl jsem na Želary několik recenzí a mnohé měly podobný závěr - ten velkofilm prý neurazí, ale ani nenadchne. Souhlasíte?
Teď už ne, i když při natáčení jsem měla pocit, že je tam až příliš romantiky. Kdyby bylo po mém, tolik bych lásku hlavních hrdinů nepodporovala. Ale pak jsem přišla do kina a trošku změnila názor - bylo vidět, že to ostatní diváky v sále chytilo za srdce.
Co na film říkaly třeba vaše děti?
Matouš, kterému je jedenadvacet, studuje práva a poslouchá taneční hudbu, byl naprosto nadšen a ještě ten večer šel na želarské internetové stránky. Až mě to překvapilo.
Natáčelo se v opuštěných slovenských horách, vy jste si před kamerou vyšívala a prozpěvovala... Uměla byste takhle žít?
Při pohledu na ty kopce jsem se rozplývala - to je taková síla, jak se energie ze zelených lesů přelévá do člověka! Viděla jsem tam rodiny, které žijí hodně chudě a za celý život ze svých chalup a zahrad ani nevyjdou, hodně se tam pije... Něco podobného jsem taky zažívala, když jsem byla poprvé těhotná a žila v Jeseníkách.
Bylo to jiné než žít na vesnici kousek od Brna?
Občas si ještě říkám, že bych se znovu odsunula na samotu, ale nejsem zase takový hrdina, že bych tam vydržela úplně sama. Tenkrát mi bylo čtyřiadvacet a neustále jsem chodila po statku a po dvoře, hrála na housle... U nás na půdě starého statku bydlel s harmonikou kamarád, písničkář Václav Koubek, který chodil pást krávy, žili jsme všichni hrozně jednoduše... Ale skončilo to po dvou letech spolu s mým manželstvím.
Tou dobou jste ještě byla hvězdou brněnského Divadla na provázku. Jak na tuhle kariéru vzpomínáte?
Nikdy jsem se necítila jako herečka, v divadle ani ve filmu. Hlavně filmování mě nenaplňuje, je to mnohdy ztráta času. To třeba sedíte čtyři pět hodin a nevíte, jestli vůbec budete v záběru. Mohla bych si při tom dělat svou práci, ale třeba při Želarech byla v maringotce zima. Brala bych to jako romantiku, kdybych svou hereckou postavou žila, ale já na place spíš přemýšlím, jak ráda bych si psala noty nebo cvičila na housle. Takže kdyby mi přišla další nabídka, budu ji hodně zvažovat.
Aňa Geislerová tvrdí, že těch nabídek bude plno, protože jste byla úžasná.
A jí nevadilo, jak jsem se pořád stranila?
Prý ne.
Tak nevím. Hlavně bych byla nerada obsazovaná jen proto, že jsem Bittová, to mi vyloženě vadí. Režisérovi a scenáristovi bych někdy příště musela věřit, že má smysl, abych tu postavu ztvárnila právě já.
Jak náročné bylo tehdy na konci osmdesátých let odejít možná z nejlepšího divadla v republice?
Snadné. Neumím si představit, že bych pokračovala v herecké kariéře a přežívala v atmosféře šatny a zkoušení. Třeba režiséři byli někdy hodně extrovertní - vím, že tihle lidi musí být často egoističtí a ješitní, ale nesedí mi, když to vyloženě nabourává soukromí - režisér si usmyslí, že se bude zkoušet i v sobotu, a řekne vám to v pátek večer, takže si nemůžete naplánovat volno... To mi připadalo nefér. Pak se mi třeba nelíbilo, že se někteří herci na Provázku upředňostňovali. Já je sice taky brala, ale nemyslela jsem si, že jsou tak geniální, aby nemohli brát stejný měsíční plat jako ostatní, kteří přitom často víc dřeli.
Dominantní byl třeba Miroslav Donutil a ten vždycky říká, jak fantastická byla na Provázku atmosféra.
Nepropadá on nějaké nostalgii? Občas mám ten pocit, když slyším, jak si ve vyprávění o divadle libuje. Nechci jen nadávat, i já jsem se tenkrát osamostatnila a naučila se vystupovat na pódiu, za to jsem ráda. Ale taky jsem ráda, že už v divadle nemusím být.
Proto jste nikdy nechtěla, aby z vašich synů byli herci?
To vážně nechci. A mladší Toníček teď naštěstí projevuje hudební schopnosti.
Vyučujete ho?
To bych musela sama přestat hrát. Můžu s ním sedět doma u klavíru, když jsem doma, ale v tom není žádný řád. Tak se ho snažím vést k samostatnosti a přesvědčit ho - protože už přichází do puberty - že by bylo škoda, kdyby to nadání nevyužil. A že právě on může nést dál ten hudební kumšt naší rodiny.
Sama víte, jak je to těžké - právě v pubertě jste housle nadlouho zavrhla.
Samozřejmě... Ale hodně chci, aby byl v kontaktu s hudbou, s notami, aby se učil. Takže nastoupil do primy na hudebním gymnáziu. A sám si ke klavíru vybral jako vedlejší nástroj housle, můj tatínek by z toho měl radost.
Naposledy se vrátím k filmové Baladě pro banditu, v níž jste jako sedmnáctiletá hrála hlavní roli. Líbí se vám ten film?
Já opravdu nejsem nostalgická. Narodila jsem se sice ve znamení Raka, ale nevracím se ani k tomuhle telecímu období. Teď v létě se moji američtí známí doslechli, že se film bude promítat ve Státech, tak na něj ze zvědavosti zašli, ale pak mi říkali: Byla jsi skvělá, ale teď vypadáš líp a jako umělec jsi lepší. Což si myslím taky.
Koloušci mi chodili k oknu
Kdy vznikla vaše láska k houslím, kterou cítím z každé třetí věty?
Na Vánoce roku 1981 mně tatínek věnoval pod stromeček své housle, čímž mě překvapil. Nechápala jsem, proč je pracně balí i s futrálem, když jsem na ně předtím hrála celé dětství. Ale on asi cítil, že znovu začnu, a navíc věděl, že už je vážně nemocný, tak udělal gesto - teď jsou tvoje, dělej si s nimi, co chceš.
Dokud ještě žil, prý jste si spolu pouštěli maďarské lidovky a často plakali. Umí vás takhle hudba dojmout dodnes?
Pro mou starší sestru Idu Kelarovou je vrcholem prožitku, když se její publikum rozpláče, a lidi se tak zbaví něčeho, co je tíží. V tom pláči si byla s tatínkem nejblíž ona. Mě sice hluboký smutek taky přitahuje, ale na rozdíl od sestry ho ráda vyvážím aspoň nějakým humorem. Mou filozofií je vyváženost - když jsou špatné dny, tak si i říkám, ano, vím o tom, ale mám se na co těšit - zase přijdou dny dobré. A když je něco radostného, tak se moc neraduju. Kvůli téhle vyváženosti taky přelétávám třeba mezi barokním orchestrem a taneční party.
Přesto - nepřikláníte se stále víc ke klasice? Teď jste v Americe zpívala Mozartovu operu...
Nikdy jsem Mozarta neprožívala, nelíbil se mi jeho život, protože on byl jako Don Giovanni - taky nepolepšitelný chlípník. Ale teď jsem šla do hloubky té muziky a zjistila, jak je úžasná. Že v ní je i bigbít a všechno. Stala se mimochodem zajímavá věc, kvůli operní roli Doni Elvíry jsem půl roku pracovala s hlasem a bylo to jako chodit do posilovny. Sval se utužil, začal mě poslouchat a mě začalo strašně bavit, že mi najednou zní zpěv v břiše, krku, kdekoli, navíc někdy jako kov a jindy ječivě... Dřív jsem se spíš jen strefovala a ono to většinou vycházelo, ale teď je to uvědomělé a rozsah hlasu se mi rozšířil o další oktávu. To je bomba.
Vy často vydáváte na pódiu dost divné zvuky, syčení a výkřiky, máte spoustu různých smíchů... Ale jako zpěvačku árií si vás moc představit nedovedu.
V hromadných scénách jsem je zpívala, ovšem jinak bylo představení postavené na tom mém zvláštním stylu. Proto mě ortodoxní divák, který miluje Giovanniho v tradičním pojetí, mohl mít za narušitelku, ale pro ostatní to byla malá operní revoluce...
Tu operu jste hráli v univerzitním městečku v lesích kolem řeky Hudson, hodinu a půl od New Yorku. Užila jste si to i jako prázdniny?
Nebyl čas. Měla jsem tam sice rodinu, ale často jsem s ní pro únavu ani nebyla schopná komunikovat. Ve čtyřech dnech volna jsem byla ráda, že můžu ležet a oni se o mě starají. Ale stejně si to užili - Richard šel třeba se starším synem na koncert Ray Charlese. A na jiném koncertě ho tak nadchl kytarista, že u něj hned natočil desku.
Moc dobře nechápu, z čeho může být zpěvačka tak šíleně unavená.
Přijedete do absolutně cizího prostředí, zpívá se tam italsky, ale dialogy jsou hrané anglicky. A teď si představte, že zkoušíme na Manhattanu a v divadle znějí hlasy otřelých zpěváků... Strašně jsem znejistěla a poprvé v životě měla dojem, že vůbec neumím zpívat. Až po týdnu jsme se přemístili do přírody, já se pár nocí v klidu vyspala a nějak se to ve mně zlomilo. Pochopila jsem, že všem jde o to, abych teď byla sama sebou. A že by si mohli na obyčejné operní zpívání sehnat kohokoli jiného.
Myslíte si, že vás předtím v New Yorku vysiloval i hluk?
Ano, často třeba vypínám i ledničku. A teď mi vadí ta moucha, které jste si možná ani nevšiml. Na hluk si lidi můžou zvyknout, ale kdyby se dělaly nějaké zkoušky, tak by se ukázalo, jak moc nás všechny vysává. Ale opravdu je zvláštní, že na Richarda působí New York úplně opačně. Možná proto, jak je velký, když je v tom městě velké všechno. Takže on tam udělal úžasné fotky, maloval obrázky...
Nemám představu, jak může být angažmá v americké opeře zajímavé finančně. Jela jste tam taky kvůli výdělku?
Rozhodovala jsem se takhle - zaprvé, není to nezajímavá práce. Pak jsem se sama sebe zeptala, jestli na to mám, a řekla si: Tatínek hrál v operním orchestru a já mám od té doby k opeře hezký vztah, takže snad ano. A tak jsem vznesla rozhodující požadavek - pokud můžu přijet i s rodinou a budu mít své zázemí, tak to vezmu. Dostali jsme nádherný domeček u potoka, koloušci nám chodili k oknu, vydry měly hnízdo deset kroků od domku, mývalové navštěvovali popelnici... A peníze jsem dostala takové, abychom vyžili a já si našetřila na pár měsíců dopředu.
Vím, jaká budu babička
Kdyby vám v zimě chtěli dát akademici cenu pro nejlepší zpěvačku, odmítla byste stejně jako roku 1998?
Uf. Nechci, aby to působilo jako moje image, to slovo nesnáším, ale názor jsem nezměnila - neztotožňuju se s hudebním průmyslem. Nemám třeba ani motivaci vytvářet nějaké videoklipy.
Proč ne?
Znovu je to v tajemství, které mám v hudbě ráda. Pohyblivý obrázek je jen další, zbytečný plán. Já klipy nesleduju, ale když přece jen nějaké vidím, tak mi připadají podbízivé. Stejně jako je zbytečné se třeba na koncertech nebo před fotografem líčit - stačí, když vyzařuje síla z očí, to je člověk tak krásný! Pochopte, já se vůbec nezabývám tím, jestli dostanu nějakou cenu, takhle nepřemýšlím.
Kdybyste si pro ni v přímém televizním přenosu došla, poznali by vás noví posluchači.
Ale já mám tolik úžasných reakcí! Jsou rodiče, kteří mi píšou, že jejich děti začínají hrát na housle a zpívat, že je strašně motivuju, a tohle mě tak uspokojuje... To je úžasné.
Zdá se mi, že jste nakazila i Richarda Müllera. Ten poslední dobou například téměř nedává rozhovory.
Za ty tři roky se mnou se posunul jinam. Mně se hrozně líbí, jak najednou dovede ocenit maličkosti, které jsou pro mě v životě důležité. Dřív třeba nechodíval na procházky a teď najednou cítí, že ho cesta lesem nabíjí. Anebo si všímá, že mám radost z květin, a taky si k nim našel vztah.
Zpíváte si doma duety?
Spíš posloucháme. Najdeme si chvilku na nějakou desku a bavíme se o tom, co nám to dává. Pořád jsem překvapená, jaký on má přehled, jak zná klasiku, rock, jazz... Všechno.
Neobnovíte někdy s Idou dětskou skupinu Sestry Bigbíttovy?
Nejspíš už ne. Ono je to složité - Ida je totiž přesvědčena, že jsme romská rodina, a má na tom postavenu svou životní filozofii i hudbu. A já mám jinou cestu, nepřetvářím romské písničky.
Vím, že tenhle problém vaši rodinu rozdělil, hlavně maminka se na Idu zlobí...
Bůhví, jak to je. Tatínek odešel a rozluštit už to nemůže, maminka je přesvědčena, že Romové nejsme, a já, já to neřeším. Jen jsem doma nikdy nikoho neslyšela mluvit romsky. A tatínek hrál maďarské písničky, romskou jsem od něj neslyšela. No a Ida teď pořádá pěvecké dílny, kde ze sebe vydá všechno a kde je schopna lidi neuvěřitelně přetvořit - dá jim takové sebevědomí, že se pak doma rozvádějí. A ona přijde domů vysátá a není s ní řeč... Je to zvláštní. Samozřejmě bych si přála, abychom někdy znovu zpívali spolu, protože ty chvíle doma u klavíru byly bezvadné. Ale bohužel jsme ztratily společnou řeč. Chybí nám už společné zážitky.
Řekněte mi - umíte si představit, že už brzy můžete být babičkou?
Jasně, vyšiju si zástěru a budu chodit ve volných vesnických sukních, s šátkem na hlavě. Klidně bych rodila další děti, ale věk už to asi nedovolí, tak si počkám na ta vnoučata a předám jim svou muziku a zpívání. Ráda bych jim taky vymyslela a nahrála ukolébavky - Richard by byl jako zpěvák úžasný v roli otce. To je mé skryté přání.
Její otec Koloman Bitto, všestranný muzikant, pocházel z jižního Slovenska a jeho hlavním nástrojem byl kontrabas. Maminka Ludmila celý život zpívala ve sboru nebo v divadle. Iva se jim narodila jako prostřední ze tří dcer 22. července 1958. Po delším pobytu v Opavě se usídlili v Brně, kde Bittová vystudovala hereckou konzervatoř a působila více než deset let jako herečka v divadle Husa na provázku.
Nyní žije žije ve vesnici Lelekovice u Brna se zpěvákem Richardem Müllerem a se syny Matoušem (1982) a Toníkem (1991).
V dětství chodila do baletu, zpívala, hrála na housle a účinkovala v dětských úlohách v divadle. Když se přestěhovali do Brna, housle odložila a věnovala se studiu herectví. Hrála ve filmech Ostrov stříbrných volavek, Růžové sny, Balada pro banditu nebo Zápisník zmizelého. Počátkem osmdesátých let se vrátila k hudbě. Na hodiny houslí chodí dodnes, k tomu si zpívá a vytváří vlastní hudbu, se kterou koncertuje po celém světě. "Housle probouzejí city i emoce, esteticky naplňují, dovedou mi ukazovat nejvyšší hodnoty jak ve vztahu k hudbě, tak i k lidem a k sobě samé. Proto je miluji a milovat znamená žít..."
 Iva Bittová při vystoupení na hudebním festivalu v Trutnově. |
 Iva Bittová. |
 Iva Bittová a flétnista Andreas Kröper |
 Iva Bittová |
 Iva Bittová je houslistka, zpěvačka a skladatelka, pro kterou neexistují hranice v hudbě. |
 Iva Bittová. |
 Iva Bittová. |
 Iva Bittová. |
 Iva Bittová. |
 Tečku za svým veřejným vystupováním udělala v neděli večer v brněnském Besedním domě Iva Bittová. "Tento autorský večer jsem skutečně pojala jako svůj poslední koncert až do odvolání," řekla známá zpěvačka a houslistka. Důvodem jejího rozhodnutí bylo skandalizování zpěvaččina soukromí ze strany bulvárních deníků Blesk a Super, které se podle ní nepravdivě rozepisovaly o jejím vztahu se zpěvákem Richardem Müllerem. "Ubližuje mi to a nejsem schopná pracovat," řekla. Na jak dlouho se chce vzdát kontaktu s publikem Bittová přesně prozradit nechce. "Do konce kalendářního roku jsem vypověděla všechny koncerty, třeba i dvě skutečně velké akce v pražském divadle Archa." Koncert se uskutečnil jako součást mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim.
|
 Iva Bittová. |
 Publicistka Lenka Jaklová napsala knihu o zpěvačce, houslistce a skladatelce Ivě Bittové |
 Iva Bittová na Koncertě osobností v pražské Paegas Areně. 18. dubna 2002. |
 Iva Bittová na Koncertě osobností v pražské Paegas Areně. 18. dubna 2002. |
 Zpěvačka a houslistka Iva Bittová na trutnovském festivalu. (16. - 18.8. 2002) |
 Iva Bittová na trutnovském festivalu. (16. - 18.8.2002) |
 Houslistka a zpěvačka Iva Bittová na festivalu pod Okoří. |
