Starší ze dvou bochovských hradů byl založen pány z Rýzmburka v první polovině 14. století na skalnatém návrší na severozápadním okraji městečka, které měl chránit, a zároveň sloužil jako sídlo správy rýzmburských lén. Moc dlouho to ale netrvalo, už v roce 1412 se dostal do majetků pánů z Plavna, kteří se v nadcházejících husitských válkách postavili na špatnou stranu a „spravedlivý“ trest je neminul.
V roce 1469 přitáhla k Hungerbergu vojska krále Jiřího z Poděbrad a hrad dobyla a zničila. Od té doby sloužil už jen jako zdroj levného stavebního materiálu, ze kterého byla postavena snad polovina historických domů v Bochově.
Hladový vrch
Hladový vrch, kde kdysi stával Hungerberg, je dnes kolem dokola obkroužený městskou zástavbou a ploché temeno kopce je upravené ve stylu „anglického“ parku se vzrostlými stromy.
V terénu se dají rozpoznat zbytky jakýchsi valů a příkopů a na skalnatém vršíčku, kde možná před půl tisícem let stávala hradní akropole, stojí od roku 2010 tři abstraktní sochy ze dřeva, symbolizující příběh svaté rodiny. Jejich autorem je Václav Gatarik (1962 – 2020), pražský rodák, který v roce 1978 s rodiči emigroval do Západního Německa, kde vystudoval sochařství u profesora Jana Koblasy na Akademii v Kielu.
„Tvrdý“ Hartenštejn
Náhradou za zničený hrad nechal Jindřich II. z Plavna v poslední čtvrtině 15. století postavit na výrazném vršku necelý kilometr jižně od středu města hrad nový, na kterém by si už vojska Jiříka z Poděbrad nejspíš vylámala zuby.
Už to jméno – místo někdejšího „hladového“ Hungerbergu tu vyrostl „tvrdý“ Hartenstein. Podle významného archeologa a specialisty na českou hradní architekturu Tomáše Durdíka (1951 – 2012) byl tento hrad, známý dnes pod počeštěným názvem Hartenštejn, „dosud nedoceněnou vrcholnou stavbou, představující velmi promyšlený dělostřelecký obranný systém pracující s bateriovými věžemi, jehož význam přesahuje rámec Čech.“
Hrad za 500 korun
Ani Hartenštejn však svou roli neplnil déle než jedno století. Už v roce 1573 je uváděn jako pustý a koncem 18. století se o něm mluví jako o „zbořeném hradě“, ze kterého jeho poslední majitel, bochovský poštmistr Beer, nakonec udělal kamenolom. Když v roce 1927 město Bochov Hartenštejn za 500 korun odkoupilo, zbyly z celého hradu jen základy.
Nápad na proměnu hradní ruiny z kamenolomu na turistický cíl prosadil už za první Československé republiky bochovský rodák Alois Naff, který vypracoval plány bývalého hradu i projekt na jeho alespoň částečnou obnovu. Finance na ni dodaly bochovský zkrášlovací spolek a městská spořitelna.
Jako první přišla na řadu severní věž zvaná „Karlovarská“, která byla do roku 1936 vyklizena, zastřešena a uvnitř upravena k ubytování, ve stejném roce pak byla během čtyř týdnů vyklizena 34 metry hluboká studna. V roce 1937 už se na hradě začala pořádat taneční odpoledne a divadelní představení, ale brzy na to veškeré záchranné práce ukončila druhá světová válka a po ní následovalo dalších několik desítek let úpadku a chátrání.
Obnova za miliony
Druhou rekonstrukci hradu zahájilo město Bochov v roce 2006 a během následujícího desetiletí se tady proinvestovalo 16 milionů. Výsledkem je upravený areál, ve kterém si návštěvník může udělat představu o někdejší podobě hradu i o tom, jak asi mohl fungovat složitý systém dělostřeleckých věží, na kterých se dochovaly i pečlivě provedené klíčové střílny.
V novodobé historii byla už podruhé opravena a unikátním, k původnímu zdivu šetrným způsobem zastřešena Karlovarská věž, která dnes slouží jako rozhledna.
Celý areál Hartenštejna, ke kterému vede z města červeně značená turistická cesta, je volně přístupný s výjimkou Karlovarské věže. K její návštěvě je třeba klíč, který je možné si po zaplacení třiceti korun vstupného a dvousetkorunové zálohy vypůjčit buď v bochovském infocentru, nebo v restauraci Radniční sklípek (jejich otevírací dobu najdou zájemci na webových stránkách města).
Přes dva hrady k pomníku
Vyšlápnout si na Hartenštejn a nenavštívit zároveň bochovský pomník padlým z 1. světové války by byla obrovská chyba. Dílo vystavěné v roce 1924 bochovským stavitelem Ing. Aloisem Pörnerem podle návrhu Oswalda Hofmanna ze Schmiedebergu na návrší vzdáleném od Hartenštejna pouhých 500 metrů totiž opravdu za návštěvu stojí.
Pomník věnovaný stovce občanů města Bochova na Karlovarsku, kteří padli na bojištích do té doby největšího válečného konfliktu v historii lidstva nebo pomřeli na následky utrpěných zranění a infekcí, má podobu 12 metrů vysokého obelisku sestaveného z mohutných žulových kvádrů o celkové váze 165 tun a ve své době byl vůbec největším válečným pomníkem v celé oblasti bývalých Sudet.
Podobně jako většina památek, které v pohraničí zůstaly „po Němcích“, se i tato po válce stala terčem státem tolerovaného, ne-li přímo podporovaného vandalismu. Hrubě poškozeny byly všechny čtyři kamenné desky se jmény padlých a německými děkovnými nápisy, samotný pomník ale naštěstí odolal.
K jeho obnově v plné kráse došlo až po roce 2000, kdy byly vyrobeny a na všech čtyřech stranách základny pomníku položeny repliky původních jmenných desek.
Prohlídka obou hradních zřícenin i s návštěvou pomníku nezabere víc než jedno odpoledne, zhruba pětikilometrový okruh z náměstí v Bochově přes Hungerberg na Hartenštejn a dál přes návrší s pomníkem zpět na náměstí se dá zvládnout i s docela malými dětmi.
