Až do poloviny 19. století se usazovali převážně na venkově, od roku 1867, kdy po přijetí „Prosincové ústavy“ získali stejná práva a svobody, jakými se v té době těšili ostatní národy rakousko-uherské monarchie, se postupně stěhovali do větších měst včetně tehdy už proslulých lázeňských měst Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní.
Jejich osud se naplnil ve 40. letech 20. století, kdy židovská komunita ve střední Evropě padla za oběť hitlerovského rasismu.
Nemovitých památek po nich mnoho nezůstalo, nacisté spolu s Židy nemilosrdně likvidovali všechno, co by jejich existenci v „německém životním prostoru“ mohlo připomínat. Už během Křišťálové noci padly na Karlovarsku za oběť jejich řádění téměř všechny synagogy a rasistickou propagandou rozdmýchaná agrese se nezastavila ani před hřbitovy.
Naštěstí – pro ty hřbitovy samozřejmě – přitom nebyli tak důslední, jako třeba o pár let později v Lidicích, kde celý hřbitov exhumovali a všechny stopy po něm pečlivě zahladili. Na židovských hřbitovech „pouze“ povyvraceli náhrobky, hroby často dost odporným způsobem zhanobili.
Díky této „nedůslednosti“ můžeme dnes na Karlovarsku navštívit ne méně než patnáct židovských hřbitovů. Některé z nich, například v Hroznětíně, Drmoulu nebo Malé Šitboři a Úbočí patří k vyhledávaným „top“ památkám, jiné se před očima lidí schovávají na okraji polozapomenutých obcí kraje.
Arnoltov
Zřejmě nejodlehlejší židovský hřbitov v našem kraji najdeme asi půl kilometru jižně od Arnoltova na Sokolovsku. Odlehlá je už sama osada Arnoltov, která se rozkládá na severozápadním úpatí Slavkovského lesa při místní komunikaci odbočující ze „staré“ silnice ze Sokolova do Chebu u zpustlého klasicistního zámečku Spiegel.
Kdysi slušně velká vesnice o nějakých čtyřech stech obyvatelích má dnes jen 26 adres se čtyřicítkou trvale žijících obyvatel a za to, že vůbec ještě existuje, vděčí tomu, že při projektování Vojenského výcvikového prostoru Prameny v roce 1946 zůstala část obce mimo hranice prostoru.
V celkem nezajímavé historii Arnoltova (dříve Arnoldsgrün nebo Arnitzgrün) měli své místo i Židé. První se v obci objevili nejspíše už v první polovině 17. století, v roce 1724 tu žily čtyři židovské rodiny o 22 obyvatelích a komunita se rozrostla až ve druhé půli 18. století, kdy si zdejší židovská obec zřídila svou vlastní školu, a dokonce i modlitebnu. Před rokem 1850 žilo ve vsi dvacet židovských rodin, pak ale jejich počet klesal a před koncem 19. století už v Arnoltově není jediný.
Jedinou dochovanou památkou na Židy v Arnoltově je dnes zarostlý malý hřbitůvek. Založený byl patrně v 18. století a pohřbívalo se na něm přibližně do 60. let 19. století. Na ploše 1888 čtverečních metrů vymezené žulovými sloupky, které v minulosti nesly plaňkový plot, se dnes nachází celkem 26 náhrobků, nejstarší z nich z roku 1833.
Hřbitov byl během druhé světové války poničený a od té doby není udržovaný, ani návštěvníků sem nejspíš moc nezabloudí. Ono to ani není moc snadné, jakž takž regulérní cesta končí u brány a ohrady obory Studánka a dál se musí dobře tři sta metrů přes pastviny, které jsou od jara do podzimu plné dobytka. Ta trocha nepohodlí se ale vyplatí, to místo je pro zamyšlení nad osudem národa, který se z naší historie už nejspíš definitivně vytratil, jako dělané.
Lomnička
Nejpoetičtější z židovských hřbitovů na Chebsku se rozkládá asi kilometr jihozápadně od obce Lomnička, dva a půl kilometru na východ od města Plesné. Ve vsi, zmiňované písemně poprvé už v roce 1348, se Židé začali usazovat někdy v polovině 18. století a nejvíce jich tu napočítali v roce 1793, kdy v Lomničce (tehdy se ovšem jmenovala Steingrub) žilo 12 rodin, což dělalo 55 obyvatel.
V 19. století se Židé z Lomničky postupně vystěhovávali, ve 40. letech 19. století tu bylo evidováno už jen devět rodin židovského vyznání a na konci první dekády 20. století židovská obec v Lomničce zcela zanikla.
V samotné obci po sobě Židé žádné památky nezanechali. Nežili tady ostatně v nějakém uzavřeném ghettu, ale rozptýlení po celé vesnici, a jejich náboženský život se odehrával v modlitebnách, které byly podobně jako v ostatních chudých obcích zřizovány v některém z obytných domů a čas od času se stěhovaly.
Nejznámějším zdejším rodákem je nepochybně Isaak Mayer Weis-Wise, který se v Lomničce narodil 29. března 1819 a zemřel jako zakladatel amerického reformního judaismu a vůdčí osobnost Ústřední konference amerických rabínů 26. března 1900 v Cincinnati ve státě Ohio.
Své mrtvé pohřbívali Židé z Lomničky na hřbitově, který byl založen na rozhraní polí a lesa zhruba kilometr jihozápadně od obce při dnes už zaniklé cestě do Plesné. Jako datum založení se uvádí rok 1822, je ale pravděpodobné, že se tu pochovávalo už dříve.
Hřbitov, na kterém byli pohřbíváni i Židé z okolí, má výměru 1500 metrů čtverečních a nachází se na něm dvaaosmdesát náhrobních kamenů s texty v hebrejštině a němčině. Nejstarší, který se podařilo identifikovat, pochází z roku 1836, nejmladší z čitelných náhrobků patří Anně Rosenbaumové, která v Lomničce zemřela v roce 1895.
O hřbitov, za nacistické okupace silně poničený, se podle všeho nikdo nestará a náhrobky tiše zarůstají lesem, to místo ale svoje poetické kouzlo doposud neztratilo.
Poutnov
Za nejmenším židovským hřbitovem na Karlovarsku se musíme vydat do Poutnova. Obec, která leží půl druhého kilometru na východ od stejnojmenné železniční zastávky na trati z Karlových Varů do Mariánských Lázní, byla založená patrně už ve 13. století během kolonizace prováděné tepelským klášterem.
Židé sem přišli pravděpodobně už v 17. století, první písemná zmínka o nich je z roku 1707. Židovská obec tady nebyla nikdy moc početná, koncem 18. století napočítali ve vsi jen devět rodin, o padesát let později už jedenáct, ale po roce 1867, kdy nová ústava umožnila všem občanům izraelitského vyznání usazovat se kdekoli na území habsburské monarchie, začal jejich počet nezadržitelně klesat. V roce 1900 bylo v Poutnově evidováno posledních osm Židů a o deset let později už tady nežil žádný.
Hřbitůvek, který s rozlohou pouhých 324 metrů čtverečních patří k nejmenším vůbec, byl založený asi půl druhého kilometru severovýchodně od obce na bývalé cestě do Tisové. Byl, stejně jako všechny židovské hřbitovy v Sudetech, poničený nacisty a po válce ponechaný svému osudu, před úplnou zkázou a zapomněním ho zachránil zásah německých dobrovolníků z Aktion Sühnezeichen, kteří v roce 2007 zpustlý areál vyčistili, povalené náhrobní kameny znovu postavili a poslepovali.
Dnes se tu nachází v sedmi řadách 47 náhrobků, u 31 z nich byly odbornými pracovníky Karlovarského muzea opsány a do češtiny přeloženy nápisy, ze kterých vyplývá, že zde odpočívají Židé nejenom z Poutnova, ale i z Teplé, Mnichova, Kořene a Drmoulu. Nejstarší dva náhrobky jsou z konce 30. let 19. století a nalézají se u severozápadního rohu hřbitova, nejmladší pochází z roku 1931.
