Každé ráno musí Zdeňka vyřešit několik problémů. Jak se dostat z chodby domu na chodník a jak připravit vůz na cestu do Chebu, kde pracuje. Zpočátku to bylo těžké. Jenže pak se lidé z okolí domluvili a už druhý rok jí pomáhají s tím, na co sama nestačí. Třeba odházet čerstvě napadaný sníh, omést auto nebo očistit skla vozu, kterým Zdeňka jezdí do práce v Chebu.
„Funguje to skvěle. Každé ráno vždy v půl osmé je tu někdo, kdo mi pomůže, abych mohla odjet. Odpoledne stačí zavolat, a než dojedu z Chebu do Aše, už tu na mne zase někdo čeká,“ popisuje Zdeňka Karim stávající praxi.
A dodává, že to není jen o sněhu a námraze. „Pro mne to je také obrovská psychická úleva. Už nemusím přemýšlet, komu řeknu, koho poprosím, aby mi pomohl. Nemusím řešit, jestli už příliš neotravuji, jestli to ještě ten dotyčný unese nebo zda už nežádám příliš. Samozřejmě jsem se pídila po službě osobní asistence, která by tohle vše vyřešila. Ráda bych si ji i zaplatila. Jenže ta tady v Aši nefunguje,“ vysvětluje Zdeňka, které už druhý rok pomáhají členové ašského sboru Bratrské jednoty baptistů.
V případě nouze zaskočí městští strážníci. Díky nim se Zdeňka znovu vrací do běžného života. „Z lidí, kteří mi pomáhají, se postupem času stali přátelé. Po možná dvaceti letech jsem byla v kině a v divadle. Vzali mne tam Alenka a Honza Žohovi. Už mohu také vyjet i na procházky po městě, mohu si dojet na nákup. Vím, že jsou zde lidé, kteří mi vždycky pomohou,“ popisuje Zdeňka, která v Aši žije sama.
„Nejprve mi asistoval můj syn. Ten však začal studovat vysokou školu, a tak mi moje kamarádka Lucie Poláková a její studenti z Vyšší odborné školy v Chebu zorganizovali pomoc. Jenže studenti postupně odcházeli a já jsem stále častěji musela řešit, jak se dostat do auta, abych mohla odjet do práce. Přitom nejde jen o zimní období, kdy je to samozřejmě o dost složitější. Každý den musím při cestě z chodby domu na chodník překonat tři schody. To bývá každodenní problém,“ vysvětluje Zdeňka.
Její příběh se dostal až na radnici k rukám starosty Aše Dalibora Blažka a velitele strážníků Richarda Kosíka. „Snažili jsme se to řešit. Zpočátku pomáhala hlídka strážníků. Jenže po dvou měsících jsme zjistili, že nám chybí jinde, třeba před školami. Městská policie má svoje úkoly, které musí plnit. A mezi ně osobní asistence nepatří,“ konstatuje Richard Kosík, kterému ale osud Zdeňky nebyl lhostejný.
Oslovil proto s žádostí o pomoc ašské baptisty. A povedlo se. Zdeňka Karim na ně spoléhá už druhý rok. Pokud se stane, že nikdo z pomocníků není v dosahu, obrací se Zdeňka opět na městské strážníky. „Všem jsem za to, co pro mne dělají, nesmírně vděčná. A všem děkuji. Znamená to pro mne opravdu mnoho,“ dodává Zdeňka Karim.
