Jedna z výrazných osob revoluce v Karlových Varech ráda vzpomíná na všechny události, které začaly psát novou historii státu od 17. listopadu do 29. prosince, kdy se stal Václav Havel prvním postkomunistickým prezidentem.
„Samozřejmě i před listopadem se lidé potřebovali bavit. Tehdy jsme pořádali různé kulturní akce, třeba výstavy, koncerty. A taky brigády v Horní Blatné, které organizoval Jindra Konečný. Tahle akce plnila tři funkce v jednom. Zaprvé jsme dělali něco pro přírodu, protože jsme sázeli stromky, zadruhé peníze, které jsme vydělali, posloužily jako podpora těm, které pronásledoval režim a byli v existenční tísni, a zatřetí se na nich vždycky sešlo hodně lidí, i z Plzně nebo Prahy, a večer jsme živě debatovali,“ říká.
Na jednu takovou brigádu přijel se svými kamarády i v pátek 17. listopadu a večer se z Hlasu Ameriky dozvěděli, že demonstranty na Národní třídě v Praze zbili policisté.
Kvůli pražským událostem svolali setkání u karlovarské pošty
Brigáda v Horní Blatné trvala do neděle, a když ji dokončil, vydal se domů do Karlových Varů. Potkal tam Jiřího Kotka, kterého do té doby neznal, a dozvěděl se od něj, že se druhý den chystá setkání kvůli pražským událostem v Karlových Varech u pošty. Ta se pak pravidelně opakovala.
„Na tom prvním bylo daleko víc čumilů, účastníků setkání však geometrickou řadou přibývalo. Jedním z pro mě hodně výrazných momentů byla generální stávka, kdy se do ulic vydaly průvody lidí. O tom se mohlo na Prvního máje komunistům jen zdát. Tehdy nebylo vůbec jasné, jestli se to celé někam nezvrtne. My jsme ale v téhle kategorii neuvažovali, byli jsme na to zvyklí z dřívějška a počítali jsme s tím, že můžeme skončit v base. S tím vědomím jsme prostě žili,“ vypráví.
Z práce v občanské komisi nadšený nebyl
Po revoluci pracoval v občanské komisi, jež posuzovala závěry prověrkových komisí, které prověřovaly příslušníky StB a aktivní sluhy režimu z řad policistů. Současně pracoval pro ministerstvo spravedlnosti jako člen prověrkové komise pro zaměstnance věznic v Ostrově a Horním Slavkově.
„Z té práce jsem nadšený nebyl, nejsem typ člověka, který by si zrovna v tomhle liboval, ale věděl jsem, že je potřeba to udělat. V obou věznicích byli političtí vězni, ve Slavkově seděl třeba Čuňas, ve Vykmanově zase Magor,“ říká. (Prvním z nich byl vlastním jménem František Stárek, vydavatel samizdatového Vokna a přední postava českého undergroundu, jméno druhého je přezdívka básníka Ivana Magora Jirouse, pozdějšího držitele literární Ceny Jaroslava Seiferta - pozn. red.)
Členové komisí dávali za pochodu dohromady poznatky, které získali od poctivých bachařů, protože ze spisů se toho moc vyčíst nedalo. Navíc se ke členům komisí dostávaly poněkud vydrancované.
Jsem šťastný, že jsem to zažil, říká
„Bylo to o tom, co nám kdo pustil. Týkalo se to i vězňů, jenže jsme s tím museli nakládat strašně opatrně, protože tam byla snaha vyřizovat si mezi sebou osobní účty,“ vzpomíná. Místo radosti po práci v komisích však čekalo Lva Havlíčka spíš zklamání. Řada těch, které navrhli propustit, se totiž odvolávala ke komisím do Prahy, v nichž seděli „jejich“ lidé. Poté se někteří vraceli zpátky do služby. Na události konce roku 1989 ale vzpomíná rád.
„Jsem šťastný, že jsem to zažil. Pořád ale jsem v komunismu strávil 29 a půl roku života, což je stále víc než polovina. Tenkrát přišly strašné emoce, které i mně zastínily mozek. Začali jsme věřit, že i lidi budou lepší, což bylo dost naivní. Do politiky se jich vrhla spousta s tím, že chtějí udělat službu nové demokracii, někteří ale chtěli jen klasicky urvat moc a dostat se k penězům,“ říká.
Přes všechna tato zklamání, rozčarování a znechucení by se ale nikdy nevracel zpět a demokracii by nevyměnil za nic na světě. „Nikdy ode mě nikdo neuslyší, že dřív bylo líp. A to říkám s vědomím toho, co se děje - nežijeme v ráji a lidé nejsou svatí.“
Zklamání pociťuje z toho, že si svobodu odmítají uvědomit a nechtějí převzít odpovědnost sami za sebe, i když ví, že je to velmi těžké. Posledních pět až osm let mu připadá, že čekají, až přijde Mesiáš a vyřeší všechno za ně. Navíc lidé podle něj trochu ztrácejí paměť. „Na dnešku mi vadí takové to klasicky české, co jsme si, to jsme si a proč řešit, že někdo udával lidi,“ říká. Na takové věci podle něj nesmějí občané zapomínat, což se týká i voleb.
