Při výročí nálezu se mohli návštěvníci dozvědět pozadí jednoho z největších objevů na našem území, kdy jen shoda okolností udržela relikviář na druhé nejnavštěvovanější pamětihodnosti v Karlovarském kraji.
Tehdejší kastelán Karel Macek si na den objevení relikviáře pamatuje, jako kdyby se tak stalo včera. „Začátkem října roku 1985, se mi u hradní brány zjevili čtyři slušně oblečení pánové z Prahy, kteří předložili své průkazky bez vyzvání,“ tak začal své vzpomínání na jeden z největších objevů nedávné doby bývalý kastelán.
Čtyři policisté mu jen oznámili, že se chystají v areálu zámku pátrat po ukryté starožitnosti. Muži přijeli na tu dobu s moderním vybavením. Nechyběly jim ani minohledačky. A přitom vůbec netušili, po čem mají pátrat.
„Dokonce dorazil i muž s větví, se kterou se v pohádkách hledá voda,“ vypráví se smíchem Macek. Ten si vzpomíná, jak muži po tomto vybavení vytáhli i lopaty a krumpáče. „Nejvíce mě ale zarazily fungl nové montérky,“ komentoval první setkání s objeviteli relikviáře.
První místo pozornosti kriminalistů v nejstarší části Horním hradu byla celkem logicky hned za dveřmi vpravo dole kaple s torzem panské empory a zasypanou kryptou. „Skoro každý pohyb minohledačky znamenal pískot. Není divu, všude byly hřebíky, roury či kusy všeho možného,“ napíná Macek.
Podepište nám, že budete mlčet
I přesto všechno nakonec přišla otázka, které výrazně změnila budoucnost zámku v Bečově nad Teplou. „Můžu se podívat pod tohle prkno? Zdá se mi trošku pronesené,“ to před třiceti lety řekl kriminalista Čmolík kastelánovi. Ten neměl nic proti.
Policista se proto nahnul do uvolněného prostoru a v pololeže s pomocí baterky nakoukl. „Dojmy z průzkumu nekomentoval, pouze, lze-li to v nějakém sledu pamatovat, se kriminalisté přiklonili k mému návrhu, jít na oběd, nebo na kafe. Byly totiž už asi dvě hodiny po poledni, trochu jsem hladověl a zase až tak moc jsem se nebavil,“ dodnes vzpomíná Macek.
Zatímco v kanceláři žvýkal svůj oběd, úřadovali ve vedlejší místnosti policisté v čele s doktorem Maryškou. Z poklidného obědvání ho vyrušil jeden z kriminalistů, že by si potřeboval vypůjčit psací stroj.
„Federální úředníci mě pak pozvali k sobě dozadu a doktor Maryška mi dal podepsat čerstvě sepsaný dokument. Byl to traktát o mlčenlivosti a spolupráci v „Případu Starožitnost“. Papír jsem podepsal a dostal kopii, načež pravil, že co hledali, už našli a nakreslil mi na kancelářský papír skicu domečkového relikviáře s tím, že uvidím to, co tak bude přibližně vypadat,“ živě vypráví Macek.
Tím tak začala práce lidí na vytáhnutí relikviáře, který se významně zapsal do české historie. „V další fázi jsem do hradní kaple natahal kabely, improvizoval osvětlení a hledával vhodné logistické pomůcky, které štábní důstojníci z FKU skoro žádné neměli, protože asi nečetli Ostrov pokladů od Stevensona,“ dodnes se směje kastelán v penzi.
Policisté tahali jedno prkno za druhým a poté začali pomalu odstraňovat hlínu. Vše si přitom zpříjemňovali pitím lahvového piva, pro kterého poslali samotného kastelána. „A to jen proto, že nejmladšího policistu poslal velitel Maryška do Plzně pro samopal. Jedinou zbraň měl totiž on. Ale svou pistolí pouze otevíral jedno pivo za druhým,“ vypráví Macek.
Objevit ho později, zbyla by jen hromada plechu
Zjevně narychlo ukrývaný relikviář dělil od záhozu jen zborcený skleněný šturc a jeho vyjímání bylo nesnadné. Dodnes se odborníci shodují, že objevení relikviáře byla jen otázka času. „Být to jen o chvilku později, zbyla by z relikviáře jen hromádka plechu,“ přitakává současný kastelán Tomáš Wizovský.
Ten celou neděli vodil návštěvníky po hradozámeckého areálu a představoval jim, jak za dva roky bude vypadat nová expozice zaměřená na relikviář Sv. Maura.
„Rekonstrukce cílí na opravu Pluhovských domů, kde se bude budovat muzeum fenoménu Relikviáře svatého Maura a jeho příběhům. Památkovou obnovou však musí projít i mimořádně autentický středověký hrad,“ prozradil Wizovský. Díky novému zázemí a technologiím dojde též na prodloužení provozní doby budoucího muzea relikviáře sv. Maura minimálně na 10 měsíců v roce.
K návratu relikviáře zpět na Bečov pomohla pouhá maličkost. A to udělení místního inventárního čísla při jeho nalezení. Díky němu se památka neocenitelné hodnoty vrátila zpět, na zámek v Bečově nad Teplou. A to i přesto, že existovala možnost jeho prodeje do zahraničí, aby tehdejší vláda získala výraznou finanční injekci ze západu.
