Zatímco do všech ostatních zařízení tohoto názvu přijíždí lidé, aby si v klidu a příjemné pohodě týden či dva odpočinuli, do chebského Sanatoria přijíždějí zájemci, kteří počítají s tím, že se tam psychicky vyčerpají. Navíc tam přijdou proto, aby se celou dobu usilovně snažili vypadnout co nejdříve pryč.
Provozovatelé centra ho opředli legendou o zvrhlém lékaři Schwartzovi, který do svého zařízení pod záminkou léčby lákal nic netušící klienty, aby se posléze stali obětí jeho příšerných pokusů.
„Při jeho experimentech někteří pacienti zemřeli. Když začalo mrtvých přibývat a vložila se do toho policie, pan primář zmizel,“ líčí příběh spoluautor únikové hry Petr Hasoň.
Její tvůrci skutečně přeměnili dům v Cechovní ulici ve zdravotnické zařízení. To má také své webové stránky, plakátky, trailer.
„V domově pro seniory, kde pracuji jako pečovatel, před časem měnili vybavení. Takže všechno, co tam bylo léta letoucí, a to i na půdě, jsme měli k dispozici,“ poznamenává Hasoňův kolega Dominik Veber.
A tak se měšťanský dům razantně změnil. V pokojích přibyly nemocniční skříně, kapačky se stojany, dokonce i pojízdné záchody. „Je to tam naaranžované tak, že kdo by nevěděl o hře, myslel by, že se ocitl v opravdovém sanatoriu v roce 1965,“ pochvaluje si Veber.
Únikové hry v kraji
|
S přáteli sám už mnohé únikové hry hrál, a tak se mu zkušenosti zúročily. „Ještě než nás napadlo vymyslet vlastní escape, únikové hry jsme už sami rok v čtyřčlenné partě Galantní jeleni hráli. Působili jsme i jako recenzenti her, provozovatelé nás zvali ještě před otevřením, abychom jim říkali své postřehy. Právě to nás nadchlo tak, že jsme se rozhodli vytvořit vlastní hru,“ popisuje cestu k otevření Sanatoria.
Dnes do něj míří hráči únikových her z celé republiky. „Až když je přivedeme poslepu do upraveného prostoru, vyprávíme jim náš příběh spojený s doktorem Schwartzem, který se tu staral o pacienty. Víc než bylo zdrávo. Zjistí, že se ocitli na místě, kde rozhodně nechtějí být. Záleží jen na nich, jestli najdou pana Schwartze, nebo on si najde je,“ naznačuje temně Hasoň momenty předcházející povelu ke hře.
Hráči mají hodinu na to, aby se dostali pryč. Především díky klíčům, k nimž se lze dostat pomocí bystrého úsudku i hledačského talentu, a také různým meziúkolům. Hrát můžou nejméně dva hráči, nejvíce šest. Optimální je počet tří až čtyř hráčů, dodávají provozovatelé.
„U nás je hra nastavena tak, že pokud hrajete ve dvou lidech, máte stejnou možnost úspěchu jako šestice. V něčem mají výhodu dva, v něčem více členů skupiny,“ poznamenává Veber a přidává podstatnou radu: „Všechny únikovky fungují na základě jedinečnosti. Cokoli, co hráče nasměruje o kus dál, je ve hře využito jen jednou. Jeden klíč použije k jednomu zámku. Pokud ho bude hráč zkoušet použít znovu, akorát ho to zdrží. A čas, to je to nejcennější, co ve hře má.“
Dobré je také rozdělit si role tak, aby každý mohl využít svých předností. Tak jako to dělají Galantní jeleni. Dominik je kreativec, tvůrčí typ, Václav má vycvičený hmat, Petr je technik. Svou roli má ve skupině i Jakub Komárek.
Většinou jsou klienty chebského Sanatoria lidé ve věku 25 až 30 let, ale přicházejí i hráči od třináctiletých po šedesátníky. Většina se dostane z lékařova zajetí okolo padesáté minuty. Šest nejlepších se díky osvědčení, které dostávají všichni návštěvníci, mohou pochlubit časem pod 35 minut. Dlouho držela rekord dvojice známá jako Dragounovci, kteří unikli za 31 minut.
„Nejlepší byli zatím čtyři mladí gymnazisti, kteří si říkají HKLDNC. Ti byli venku za 27 minut, což nás samotné překvapilo,“ poznamenává Veber, který se s kolegou ve volném čase stává room masterem a sleduje hráče.
V prostoru je umístěno několik kamer, aby provozovatelé věděli, v jaké části hry hráči jsou a jak se jim vede. A kdyby bylo nejhůř, mohou hru ukončit zvoláním hesla „Kvadrokoptéra“. Mezi podivnými zvuky, které se z útrob nechvalně proslulé léčebny ozývají, ale tento ještě nezazněl.
