Sochař, grafik, malíř a vysokoškolský učitel Aleš Veselý se narodil v roce 1935 v Čáslavi do dobře situované rodiny, šťastného dětství si však moc dlouho neužil. Jako „poloviční Žid“ musel od šesti let nosit žlutou šesticípou hvězdu a sledovat, jak příbuzní odjíždějí do koncentráků, odkud se jich sedmačtyřicet nikdy nevrátilo. Osobní zkušeností s holocaustem je pak poznamenána řada jeho děl včetně těch u nás i ve světě nejznámějších.
S nepřízní osudu se musel Aleš Veselý potýkat i po válce. Po absolvování pražské Akademie výtvarných umění, kdy objevil možnosti sebevyjádření v abstrakci, mu bylo „z vyšších míst“ oznámeno, že „jeho díla vyjadřují životní pocit, který je v rozporu se závěry sjezdu KSČ“. A tak se prvních oficiálních výstav dočkal až po částečném uvolnění komunistického režimu v první polovině šedesátých let.
„Modlitba“ měla namále
Veřejnosti se pak v plné parádě představil v roce 1969, když na akci „Socha a město“ v Liberci vystavil svou monumentální plastiku „Modlitba za zemřelého“, známou dnes pod názvem „Kaddish“. Od mezinárodní poroty za ni dostal cenu Matyáše Bernarda Brauna. Ani tato sedm metrů vysoká abstraktní plastika ze svařovaných kusů nerezového plechu se ve své době nesetkala s přílišným pochopením.
Přestože socha byla pod názvem „Modlitba za zemřelého“ vystavena už v roce 1968 v Ostravě, vzali tehdejší mocipáni její prezentaci v Liberci jako provokaci v souvislosti s upálením Jana Palacha. Sochař měl co dělat, aby ji uchránil před sešrotováním. V době „normalizace“ patřil Aleš Veselý k umělcům, kteří ztratili šance vystavovat a o možnostech ucházet se o veřejné zakázky si mohli akorát tak nechat zdát.
Memento pro Terezín
Uplatnění v té době nalezl v zahraničí, nejprve v Německu, kde na přelomu 70. a 80. let vytvořil soubor tří železných soch „Iron Report“ pro městský park v Bochumi a obří patnáctitunová sochu „Ten“ v Hammu. V roce 1988 byl spolu s dalšími významnými umělci pozván do Soulu, kde byla v době Olympijských her odhalena jeho socha „Testimony“. V Čechách se plného uznání dočkal až po pádu komunistického režimu.
Tehdy mohl realizovat i svou patrně nejznámější práci, pět metrů vysokou šesticípou hvězdu svařenou z pobronzovaných železničních kolejí a nazvanou „Magen David“ (Hvězda Davidova). Ta od roku 1995 stojí jako memento holocaustu na Národním hřbitově v Terezíně. Posledním dílem, dokončeným v roce umělcovy smrti, je obří a 20 metrů vysoká „Brána nenávratna“, odhalená v březnu 2015 na nádraží Praha – Bubny.
Veřejné zakázky byly tabu
Starozákonní legenda o dobývání Jericha, podle které „sedmého dne kněží zatroubili na rohy, lid naráz zakřičel a hradby Jericha se zbořily“, byla inspirací i pro sochu, která byla v Novém Sedle instalovaná před jednapadesáti lety v roce 1973. Příběh o tom, jak se do města na Sokolovsku dostala, je stejně bizarní, jako doba, ve které se odehrál. Po letech na to Aleš Veselý v knize „Projdi tou branou!“ vzpomíná.
„I když mi bylo ústně sděleno, že veřejné zakázky nesmím dělat, tak jsem občas od někoho dostal vyzvání k podání návrhu. U posuzovací komise mě potom vždycky vyhodili. Ale protože mě nemohli vyhodit s tím, že by mi to zakázali jako určité osobě, tak mi řekli, že to není dobré a že to mám příště přinést udělané jinak. No a tohle se stalo s jedním modelem čtyřikrát po sobě,“ napsal Aleš Veselý.
Chlouba Nového Sedla
„Už jsem tam ani nechtěl dál chodit, ale architekt Mojmír Soukup, který mi to zadal, mě přemluvil. A pak shodou okolností při zasedání komise tam nebyl ten hlavní ideologický dohlížeč. Já už jsem tam šel jenom ze setrvačnosti, on tam nebyl, a ejhle, ono mi to prošlo,“ vzpomínal sochař na úspěch. A tak se zrodila téměř čtyři metry dlouhá a více než dva metry vysoká novosedelská „Trouba z Jericha“.
Byla původně navržena jako součást nového komplexu občanské vybavenosti na náměstíčko mezi objekty národního výboru a obchodu. Rozměry, které Aleš Veselý dostal, ale neodpovídaly skutečnosti. Ve výsledku rozměrná socha v malém prostoru nevypadala dobře. Proto byla po roce 2010 se souhlasem autora přemístěna do prostoru kruhové křižovatky na rozcestí silnic do Lokte, Chodova a Louček, kde ji můžeme obdivovat dodnes.
7. května 2022 |
