„Pokud mohu mluvit za sebe, dostávám se samozřejmě do situací, které jsou psychicky velmi náročné. Zejména, když mne nějak osobně zasáhnou. Na druhou stranu dostávám tak silnou a pozitivní zpětnou vazbu od nemocných a později i od pozůstalých, z nichž se často stávají podporovatelé hospice, že mi vyhoření myslím nehrozí,“ říká Soňa Škvareninová, která podle svých slov cítí při své práci rovněž obrovskou pokoru. Vstupuje totiž do domácností svých klientů a neví, co ji čeká.
„Nemocní přede mnou otevírají často nejintimnější oblasti svého života, které si sami v sobě potřebují nějakým způsobem dořešit. A protože lidé nejsou stejní, tak i ta práce je pokaždé jiná. Někde zásah zvenčí nepotřebují, jinde je třeba více podpory, aby rodina péči o svého umírajícího zvládla,“ konstatuje žena, která je jakousi první instancí, na kterou se obracejí lidé, kteří pomoc v této oblasti hledají.
Na začátku nikdy neví, jak se příběh bude vyvíjet, co ji čeká a s čím vším bude rodina potřebovat pomoci. Podle jejích zkušeností se lidé v závěrečné fázi života i jejich blízcí mohou potýkat s nejrůznějšími problémy, které nemusejí vždy souviset jen se zajištěním hospicové péče, ale třeba s dluhovou problematikou, závislým členem rodiny, otázkami bydlení nebo nezaměstnaností.
Vzhledem k tomu, že hospic poskytuje i odborné sociální poradenství, řeší s lidmi vedle hospicové péče například sociální dávky, výběr kompenzačních pomůcek, zprostředkovává také kontakt na psychologa, duchovního nebo jiné návazné služby.
„Stává se, že si lidé chtějí vzít domů z léčebny dlouhodobě nemocných svého příbuzného a hledají možnost, jak to udělat. Nebo nevědí, jaké terénní služby by mohli využít. Pracuji také jako poradce pro pozůstalé. To znamená, že klienty informuji, co je po smrti příbuzných čeká, o přípravě pohřbu nebo jiného rituálu rozloučení. Můžeme společně vytvořit parte, mluvím s nimi o jejich truchlení,“ říká Škvareninová.
Proto potřebuje mít stále aktuální informace o celém systému sociální pomoci včetně zákona o pohřebnictví. „Musím vědět, co se v této oblasti děje, je třeba se neustále vzdělávat. Důležité také je, že se mohu plně spolehnout na lidi kolem sebe, že se o hospicový tým mohu opřít,“ vysvětluje sociální pracovnice.
„Smyslem naší péče je to, aby lidé mohli dožít svůj život doma, se svými blízkými. Je také třeba, aby v rodině věděli, že vždycky můžeme společně hledat způsob, jak pomoci. To je základ,“ zmiňuje Soňa Škvareninová a přidává příběh muže bez domova, který za žádnou cenu nechtěl umřít v léčebně. Přání se mu splnilo, nakonec dožil na chebské faře.
„Během toho týdne, co jsme o něj pomáhali pečovat, jsme viděli, co všechno dokázal v tak omezeném čase dořešit. Pomohli jsme mu zkontaktovat rodinu, která žila daleko. Usmířil se s přítelkyní. Bylo dojemné vědět, že ještě nedávno vztah nefungoval podle jejich představ a nyní se oba objímali. Najednou vše do sebe zapadne a vy vidíte, že naše práce má smysl. Fakt, že se nakonec jeho ostatky dostaly na místo, kde dříve žil a kde byly vsypány do země, vnímám jako krásné dovršení jedné cesty. A my jsme v tom mohli tak trochu pomoci,“ dodává Soňa Škvareninová.
