Tradice, kterou nezastavil totalitní režim ani koronavirus, se zde držela už před válkou.
„Když jsem s obchůzkami jako malý kluk začínal, jsem ročník 1957, tradovalo se, že je to zvyk, který tu zůstal po odsunutých Němcích. Sami jsme se snažili zjistit, jak hluboké kořeny má, ale žádné obecní kroniky z té doby se nedochovaly,“ krčí rameny starosta Šabiny František Pešek.
Je rád, že tradice, kterou pomáhal udržovat jako dítě, v obci stále žije. A to navzdory tomu, že ji nikdo z dospělých neorganizuje. „Děti si vše řídí a samy si ten zvyk předávají. Už za nás to bylo podobné. A bylo to něco úžasného,“ vzpomíná starosta a po chvíli přemýšlení doplňuje, že přece jen obec v něčem koledníkům pomáhá. Se sháněním dřevěných hrkaček.
„Dnes už se taková věc těžko někde koupí. Oslovili jsme proto jednoho místního truhláře a ten nám pět náhradních vyrobil. Už jsou mezi dětmi,“ dodává starosta Pešek.
Letos obchází Šabinu osm rachtačů. Někteří naposledy, jako třeba patnáctiletý Víťa Duchek, jiní mají letos premiéru. „Jdu prvně, rachtačku jsem dostal támhle od kamaráda,“ ukazuje nástroj třináctiletý Matyáš Novák.
A stejně jako ostatní se nemůže dočkat. „Hodně mě to baví, hlavně ten rámus,“ směje se jedenáctiletý Adam Novák. Ani ranní vstávání hochům nevadí. „Jsem zvyklý, takže na tu šestou vstanu bez problémů. To mi problém nedělá,“ říká třináctiletý Jirka Jelínek.
Obchůzka začíná u kapličky na cestě do Libavského Údolí. Odtud se rachtači vydávají do vsi. Míří ke spodní kapličce sv. Anny. Aby je slyšeli opravdu všichni, neváhají se během pochodu rozdělit na skupiny, zajít do každé uličky a pak se zase spojit. Jakmile dojdou ke kapli sv. Anny, začnou ji za zvuků rachtaček obíhat. Nakonec se vydají zarachtat i mezi domy nové čtvrti, která vyrostla směrem na Černý Mlýn.
„Ta tradice je tady hluboce zakořeněná. Už z období po první světové válce máme fotografie, kdy obcí chodili kluci s řehtačkami. Některé měly dokonce podobu trakařů. Kromě velikonoční pondělní pomlázky je to jedna z mála tradic, která přetrvala a přežila období odsunu i totalitní režim. Je pěkné, že se předává dál a není přerušená. Nic podobného tady v regionu nemáme,“ říká ředitel Muzea Sokolov Michael Rund.
Tradice přežila odsun i totalitu. V Šabině vyrazili kluci s rachtačkami |
Vypráví, že i v Karlovarském kraji, tehdejším Egerlandu, kde do roku 1945 žili převážně Němci, odlétaly na Zelený čtvrtek zvony do Říma a namísto nich zvali věřící do kostela kluci s rachtačkami a klapačkami. Tady se jim říkalo Rumpelngehn.
V noci na Velký pátek zkoušeli štěstí hledači pokladů, třeba na bublavském Aschbergu. V ten den sedláci nic nepůjčovali a neprodávalo se ani mléko. Na Bílou sobotu se v devět hodin ráno vrátily zvony z Říma. Jakmile zazvonily, šli se lidé rychle umýt k nejbližší tekoucí vodě, aby se chránili před nemocemi a ženy aby zkrásněly. Důležité bylo vodu neutírat a nesušit.
Na Velikonoční pondělí se všude konala koleda, ještě v 19. století ale končila už v 9 hodin ráno. Pomlázka byla spletena ze 4 až 6 vrbových proutků a zdobená hlavně červenou pentlí. Vyšlehání mělo ženám a dívkám zajistit plodnost. Koledníci za to dostávali vajíčka i peníze. Odpoledne pak děti s vajíčky hrály různé hry. Na Velikonoční pondělí také kmotři obdarovávali své kmotřence vajíčky, penězi nebo sladkostmi.
