Letošní maturant z Gymnázia Cheb sbírá vavříny na olympiádách. V té matematické skončil v nejvyšší kategorii osmý v republice, ve fyzikální byl ještě o stupínek lepší.
Kdy jsi poprvé zjistil, že tě matematika fakt baví?
Asi dřív než ostatní… možná už ve školce, kdy jsem objevil, že zlomek se dá krátit. Hodně jsem se ptal a rodiče to brali jako přirozenou věc. Stále mi vysvětlovali a vysvětlovali. Snažili se mi říct podrobnosti o všem, co mě zajímalo. Třeba na jakém principu funguje auto. Já to tehdy ještě moc nepobral, ale v hlavě mi to uvízlo. A když jsem se s tím později setkal, hned se mi to vybavilo.
A ta matematika?
S matematikou to se mnou bylo těžký. Bavila mě, ale chtěl jsem přesně vědět, jak to je a proč je výsledek zrovna takový, jaký je. Vzpomínám, jak nám ještě na základní škole paní učitelka vysvětlovala rovnice. Někdo se ptal, proč se mění znaménko, když se něco převádí z jedné strany na druhou. A ona mu tehdy řekla, že to znaménko rovná se je takový kouzelník. A že to tak prostě je. Já jsem ale přišel domů a na paní učitelku jsem si regulérně stěžoval. Nedávalo mi to smysl.
Pomohlo to?
Jasně, doma mi vysvětlili, že se vlastně nic nepřevádí. Že se s tou rovnicí dá dělat úplně všechno, ale musí se přidat nebo ubrat na obou stranách, tedy napravo i nalevo. Aby to rovnítko mělo smysl. Na základce se pak nic moc nedělo. Problémy jsem neměl, ale nějak extra mě matematika nezajímala. Ale šla mi, nepopírám. Rozhodně tedy víc než třeba vyjmenovaná slova. (smích)
Kdy se to zlomilo?
Když jsem nastoupil do primy chebského gymnázia. Tady mě tahle věda začala zajímat víc. Měl jsem při hodinách k dispozici tabulky, v nich byly nějaké věci, co jsme se učili, ale i vyšší matematika. Třeba jak se derivují jednoduché funkce nebo Pascalův trojúhelník. Když jsem se nudil při hodině, začal jsem si číst v těch tabulkách a postupně se do toho nořil víc a víc. A když jsme pak něco probírali, většinou už jsem věděl, jak na to, jak to vypočítat.
Takže jsi pětky z matematiky domů nenosil?
Většinou ne, ale vzpomínám si, že jedna z mála pětek, kterou jsem dostal, byla kvůli tomu, že jsem odmítal řešit trojčlenku trojčlenkou, protože je to stejné jako lineární rovnice. Řekl jsem tehdy, že nevím, proč bych se měl učit trojčlenku, když to mohu vyřešit jednodušším způsobem.
Takže informace a znalosti jsi čerpal z tabulek...
Učil jsem se z nich věci dopředu. Dohledával a zkoumal jsem, co je v nich napsáno a jak to použít. A vždy jsem objevil něco zajímavého, třeba k čemu je binomická věta. Pak už jsem tu tabulku uměl celou a začal se rozhlížet dál. Objevil jsem, že třeba na Wikipedii je spousta článků z vyšší matematiky. Sice tam často uvedou přímo definici a už nevysvětlují intuitivní důvod proč, ale nenechal jsem se odradit, proklikal jsem se k tomu, co to znamená, a postupně začal zjišťovat ohromně zajímavé věci.
A pak, tuším v kvintě, jsme začali s kvadratickými rovnicemi a nerovnicemi. A já měl najednou před sebou výsledek, který nekončil jedním číslem, ale množinou čísel. Nebo také tím, že rovnice neměla řešení. Tohle mě hodně chytlo. Pomohlo mi, že jsem se učil věci okolo. Když jsem si to dal dohromady s tím, co nám říkali ve škole, najednou mi vše začalo dávat smysl. Dokonce natolik, že jsem mohl i leccos vysvětlit spolužákům.
Pro spoustu lidí je matematika strašák. Proč si myslíš, že s ní má tolik lidí problémy? Co jim dává nejvíc zabrat?
Všiml jsem si, že většina nemá problém, když se pracuje s čísly. Ale když se začne s písmenky, je konec. Najednou všichni říkají, že matematika byla super, dokud tam nepřidali abecedu… jenže pravda je jinde. Vždyť to písmenko je jen symbol, stejně jako číslo. A my při výpočtu vůbec nemusíme vědět, co přesně znamená.
Mohou být právě abstraktní pojmy důvodem, proč matematice lidé nerozumějí?
To je asi jen jeden důvod. Podle mě je dalším důvodem to, že v matematice na sebe věci velmi úzce navazují. Když nepochopím, že 3+2 je ve výsledku stejné jako 2+3, tak je to problém a ty problémy se na sebe postupně nabalují. A třeba někdy hodně později se může objevit něco, co se jeví jako neřešitelné, třeba složité rovnice. Člověk je z toho zmatený a neví, jak se z toho vymotat, nic nechápe. A to jen kvůli tomu, že kdysi nepochopil nějakou základní věc či vztah.
Věnuješ se matematice a fyzice jen ve škole, nebo i ve volných chvílích?
Počítám si i doma, protože mě to baví a zajímá mě to. Zkoumám věci, na které narazím, zkouším to neznámé aplikovat na to, co znám. Prostě experimentuju. Výhodou je, že na tohle stačí papír, tužka a kalkulačka, nic jiného člověk nepotřebuje. A jde to všude, třeba na autobusové zastávce. Jen je ještě dobré zkonzultovat výsledky s někým, kdo se vyzná…
Takže se vlastně učíš metodou pokus omyl?
Když o tom tak přemýšlím, tak ano. Stává se, že narazím na problém, který nikam nevede, který není příliš zajímavý. Tak jej prostě opustím a věnuji se něčemu jinému.
Máš za sebou velký úspěch na matematické olympiádě. Probojovat se mezi nejlepší v republice se v té nejvyšší kategorii nepoštěstí jen tak někomu. Na jakém místě jsi skončil?
Na osmém. Velmi si toho vážím, protože v nejvyšší kategorii je konkurence opravdu silná.
Co bude dál?
Byl jsem spolu s deseti nejlepšími vybraný k účasti na soustředění, kde se uskuteční další kolo, takový předvýběr. Tam se rozhodne, kterých šest finalistů pojede jako tým na mezinárodní matematickou soutěž. Ta se koná v norském Oslu v červenci.
Držíme palce. Ty jsi ale uspěl i ve fyzikální olympiádě.
Teď o jarních prázdninách jsem se zúčastnil celostátního kola v Plzni. A musím přiznat, že to umístění mě docela překvapilo. Z celé republiky se sjelo 35 soutěžících, skončil jsem sedmý. Bylo to hodně náročné a mé znalosti fyziky nejsou zas tak široké, ale pomohly mi znalosti matematiky. A taky to, že si to dokážu leccos logicky odvodit a spojit. Myslím, že není podstatné všechno znát, ale je třeba umět to, co vím, aplikovat na to, co nevím.
Pojedeš i na mezinárodní fyzikální soutěž?
S mezinárodním kolem je to složité. Konat se mělo v Bělorusku, ale to asi nedopadne… Takže se neví, jak to vlastně v této situaci bude. Jinak se tým vybírá podobně jako pro matematiku.
Jak vidíš svou budoucnost?
Chci studovat jadernou fyziku na ČVUT. Rád bych studoval čistou matematiku, ale to bych asi neměl uplatnění, pokud bych tedy nebyl úplně nejlepší. Na druhou stranu i ve fyzice se ta matematika hodně objevuje, takže bych v ní vlastně pokračoval.
Kde se vidíš za deset let?
Rád bych pracoval v nějakém výzkumném středisku. Láká mě Evropská organizace pro jaderný výzkum, CERN, kde mají největší urychlovač částic. Nebo Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor, ITER. Tady zas pracují na termojaderné fúzi.
Máš před sebou nějaký cíl, například ohledně výzkumu?
Třeba hned ta jaderná fúze. To by mohl být v budoucnu zdroj energie pro lidstvo. Možná přijdu na to, jak tu sílu využít. Zajímavý je taky vesmír. Když budu studovat plazmu, která se té jaderné fúze také týká, tak další aplikací plazmy, kromě tedy různých průmyslových možností, je právě astrofyzika, konkrétně třeba solární erupce. Těch možností je hodně.
