Volba pro město Cheb (VPM), za niž šestačtyřicetiletý Antonín Jalovec kandidoval, totiž ve volbách slavila fenomenální úspěch a suverénně zvítězila, když získala v zastupitelstvu nadpoloviční většinu křesel. A na ustavujícím zastupitelstvu dostal důvěru opět Antonín Jalovec.
Jste v politice relativním nováčkem. Jak jste se k ní dostal?
Většina mého života je, kromě mých vysokoškolských studií, spojená s Chebem. Třiadvacet let jsem působil jako učitel chebského gymnázia a po celou dobu jsem se o politiku aktivně zajímal. Zpočátku tedy spíše o tu velkou, celostátní nebo mezinárodní, ale poté jsem se jako chebský patriot a sběratel fotografií starého Chebu postupně dostal i k zájmu o lokální záležitosti. Nebyl jsem členem žádné politické strany, ale oslovilo mne hnutí VPM, abych s ním ve volbách v roce 2014 kandidoval jako nezávislý.
A ve vašem úplně prvním volebním obdobím, v němž jste se jako neznámý politik probojoval do zastupitelstva, jste ochutnal i starostování...
To je taková trochu rarita. Obvykle to bývá tak, že po letech práce v zastupitelstvu se člověk propracuje do rady a pak teprve se postupně dostane do nejužšího vedení města a třeba se stane starostou. Já to měl jinak. Trochu paradoxem pro mne je, že do této kanceláře, kde úřadují chebští starostové, jsem úplně poprvé vešel až v okamžiku, kdy už jsem sám byl starostou. Nikdy předtím jsem zde nebyl. Z toho pohledu to byl obrovský šok. Možná tehdy někteří počítali s tím, že já ani zbytek vedení to tady nezvládneme.
Pamatujete si, jaké to bylo, když jste nastupoval do funkce?
Tehdy to bylo strašně hektické období. My jsme deklarovali, a na to se hodně zapomíná, že chceme, aby se koalice poskládala znovu na nějakém podobném základě, a že VPM klidně zůstane v opozici. Nicméně hnutí ANO tehdy tu dosavadní koalici rozbouralo a přišlo za námi s tím, že jsme nejsilnější v zastupitelstvu, a tím pádem máme prostor pro to, abychom delegovali starostu.
Mohlo to být tím, že ve volbách v roce 2014 získala VPM šest mandátů a stala se vítězem voleb?
Možná. Ale ono nebylo na koho jiného se obrátit. Tehdy se v Chebu zformovaly dva bloky. Jeden, v němž byly tradiční strany, které vládly už přes dvacet let. A ten druhý sestavila nezávislá sdružení, jako například my nebo Koalice pro Cheb. V hnutí ANO probíhaly vnitřní boje a spory, ke komu se přiklonit. Nakonec si vybrali nás.
Antonín Jalovec
|
Pojďme se vrátit do okamžiku, kdy jste dostal poprvé nabídku dělat starostu. Měl jste představu, co vás čeká, jaký by měl být starosta?
Měl. Ale velmi naivní, možná až primitivní. Ale kupodivu jsem zjistil, i na příkladech odjinud z republiky, že největší úspěch mají vesměs obyčejní uvěřitelní lidé, kteří přicházejí s jednoduchou nabídkou. Ti, kteří nezklamali a lidé jim věří. Důvěra se však dá snadno ztratit a velice těžko získat. Proto se snažíme ji posilovat, jak to jen jde. Povedlo se nám probudit zájem obyvatel o dění na radnici, lidé se sami začali ptát, co se děje. A to vše se nám zúročilo právě v těch letošních volbách.
Jenže v křesle starosty jste tehdy vydržel jen sedm měsíců. Těsně před loňskými Vánoci přišla studená sprcha. Odvolání. Čekal jste, že vedení města položí váš koaliční partner?
Ono to koaliční soužití od začátku nebylo jednoduché. Hnutí ANO bylo poměrně nesourodé a byly tam nějaké vnitřní mocenské boje, což se přenášelo i do koalice. To, že tehdejší koalice nebyla plně funkční, bylo jasné každému, kdo se jí účastnil. Na druhou stranu však nikdy ze strany ANO nepadla zmínka o tom, že by se mělo odvolávat vedení nebo že rozpočet, na němž se také podíleli, je špatně sestavován. Takže nezastírám, že to finální rozhodnutí, které jsem se dozvěděl jen pár hodin před odvoláním, určitým šokem bylo. Nečekal jsem takto dramatický vývoj, nevěřil jsem, že by si někdo jen tak dovolil sestřelit celé vedení města a úplně změnit poměry sil. A to bez vypovězení koaliční smlouvy, což je v elementární politické kultuře ta nejzákladnější slušnost.
Na tomto zastupitelstvu se také vyměnili lidé v nejužším vedení města. V čele stanulo ANO spolu s ČSSD a ODS. Jenže přišly volby a voliči dali jasně najevo, co chtějí. Proč si myslíte, že přišlo tak zásadní vítězství VPM?
Když chcete dosáhnout takového úspěchu, potřebujete dvě věci. Jednak musíte mít kvalitní program, výrazné uvěřitelné osobnosti na kandidátce, dobrou komunikaci a spoustu dalšího. A k tomu všemu musí vaši soupeři udělat zásadní chyby. Tady se sešlo obojí. Z hlediska strategie bylo to bezdůvodné odvolání vedení radnice obrovskou chybou. Byla i chyba spoléhat se na to, že lidé do voleb zapomenou. Druhá věc byla přijetí vyhlášky o hazardu na posledním zastupitelstvu. Taková arogance moci bylo to poslední, co lidi zvedlo ze židlí a přinutilo jít k volbám. Cheb patří obecně k městům s nízkou volební účastí, ale tentokrát přišlo k urnám o pětinu víc lidí než k předchozím volbám.
Jenže ani po volbách nešlo všechno hladce. Navzdory jednoznačnému výsledku rozhodoval o výsledcích sčítání soud. Předání vlády se táhlo. Přineslo to nějaké komplikace?
Byla to jen účelová snaha oddálit nástup nových zastupitelů. Nám to nesmírně zkomplikovalo mimo jiné sestavování nového rozpočtu. Když jsme konečně mohli začít pracovat, s hrůzou jsme zjistili, že rozpočet je ve stavu, kdy je v něm nepokrytých přibližně 150 milionů. Během několika dnů jsme jej museli zásadně seškrtat a přepracovat, abychom vůbec stihli zákonné lhůty a předešli rozpočtovému provizoriu.
Co je pro vás ve městě zásadní, čeho chcete dosáhnout?
Město dělají jednotliví obyvatelé. Proto je pro nás důležité akceptovat věci, které zlepší život ve městě. Také bychom byli rádi, kdyby se nám povedlo, aby lidé, kteří zde žijí, měli pocit bezpečí. Chtěli bychom, aby se sami obyvatelé podíleli na chodu města, což souvisí se snahou zavést transparentní radnici. Chtěli bychom postupně umožnit Chebanům, aby sami rozhodovali, na jaké účely bude vynaložena část rozpočtu města. To ale potřebuje přípravu a osvětu.
Takže pomník si stavět nebudete?
No, pro mne by mohla být pomníkem přístavba knihovny. (smích) Myslím, že právě knihovna by tu mohla být argumentem pro to, aby se tu udrželi vzdělaní lidé, aby se tu cítili dobře. Samozřejmě vedle kvalitního školství, zdravotnictví a služeb. Knihovna by mohla být dalším kulturním centrem, tak jako se jím stala G4. Přístavba je proto pro mne jedna z klíčových investic. Je ale pravděpodobné, že v tomto čtyřletém období se přístavbu nepodaří dokončit. Ale pokud budu optimista, tak zahájení bychom stihnout mohli.
Jak vidíte další rozšiřování průmyslové zóny?
Tady jsme se rozhodli, že vábení peněz nepodlehneme. Nechceme získat tři čtvrtě miliardy pouhým prodejem těch pozemků komukoli. Raději budu, když tam poroste tráva nebo obilí a pak přijde někdo, kdo povznese nejen tu zónu, ale i město. Měl by to být velký investor, který se neusadí jen v zóně, ale ve spolupráci s městem bude investovat do komunikací, zdravotnictví, školství.
Hodně se mluví i o odpadech...
Naším největším úkolem je motivovat lidi, aby víc třídili. Současný systém příliš motivační není. Možností je víc. Musíme zvážit, co je nejvhodnější pro bytové domy, co pro rodinné domky. Zatím jsme ve fázi hledání. Co se týče spalovny, máme v programovém prohlášení, že zastavíme veškeré práce na přípravě výstavby. Jenže než zastupitelstvo nebo rada vydá nějaký zásadní dokument, chceme si s investorem sednout a o postoji města je informovat. A dohodnout se na krocích, které by minimalizovaly případné škody.
Plánujete změnit systém podpor pro sportovní kluby ve městě. Jak?
Rád bych sjednotil podmínky pro všechny subjekty. Město má sice docela dobře propracovaný systém podpor, ale je třeba vidět, že každý klub má jinou materiální základnu. Někdo sportoviště vlastní, jiný si jej pronajímá. To bude třeba sjednotit, aby podmínky byly srovnatelné. Pak budeme vědět i to, jak rozdělit dotace. Přemýšlím i o tom, že by mohlo být přínosné podpořit samotné děti formou jakýchsi voucherů. Ať se samy rozhodnou, jestli půjdou bruslit, plavat nebo poukázku využijí na financování kroužku v domě dětí. Je důležité, že něco budou dělat, že vyplní svůj volný čas. K tomu by takový systém mohl pomoci. Zejména u sociálně slabších rodin.
Jak vidíte nápad, aby městská hromadná doprava byla i nadále pro Chebany zdarma?
O tom se bude teprve jednat a já nechci předjímat výsledek. Za sebe ale mohu říct, že u nás už řadu let probíhají politické závody, co všechno nabídneme občanům zdarma. Jenže ono nic není zadarmo. Vždycky to někdo musí zaplatit. V tomto případě přispívají na autobus ti, kteří MHD nejezdí. A já osobně nevidím důvod, proč by dospělý, zdravý, dobře situovaný člověk měl mít MHD zdarma. Bavme se o skupinách obyvatel, jako jsou děti, důchodci a další. Ale já nebudu podporovat, aby se MHD proplácela plošně všem.
Město není jen centrum a domy těsně kolem. Říkáte, že péči radnice si zaslouží i okrajové části Chebu. V čem?
Málokdo ze samotných Chebanů si uvědomuje, kolik takto odlehlých částí město Cheb má. Je jich opravdu hodně. My jsme je v rámci volební kampaně všechny navštívili a přiznávám, že i mnozí mí kolegové se divili, kam až vlastně sahá Cheb, co všechno je jeho součástí. Jenže ty odlehlé části se cítí opomíjené a často oprávněně. Lidé, kteří tam žijí a s nimiž jsme mluvili, byli velmi vstřícní a vděční, že si jich konečně někdo všiml, že nabídl pomoc. Přitom často chtějí jen drobnosti. Opravit autobusovou zastávku, vyspravit chodník, obnovit dopravní značení nebo namalovat přechod. Radnice musí pracovat pro všechny obyvatele, bez ohledu na to, zda bydlí na náměstí nebo třeba v Pelhřimově.
