V kraji vznikají průmyslové zóny, dostavěla se dálnice z Chebu do Karlových Varů, hovoří se o vstupu lázeňského trojúhelníku na prestižní seznam UNESCO. Příhraniční kraj však má oproti vnitrozemí svá specifika a znevýhodnění.
Co tedy kraj potřebuje, kde je největší problém?
Tím je nízká míra hospodářského růstu. Kromě hlubokých strukturálních problémů kraje, které se musí již konečně začít intenzivně řešit ze strany české vlády, potřebuje náš kraj především dvě konkrétní opatření. Těmi jsou dokončení celé dálnice D6 a vytvoření státní vysoké školy se zaměřením na balneologii a lázeňství jako jedinečnou záležitost v republice, s návazností na místní přírodní zdroje a zdravotnictví. Od toho můžeme začít.
Jak byste tedy současnou situaci charakterizoval?
V kraji dochází k postupným změnám díky tlaku trhu a ekonomiky. Restrukturalizace, která proběhla v devadesátých letech, však pro náš kraj znamenala spíše krok zpět. My nyní cítíme, že dochází k dalším změnám, a já si osobně myslím, že tentokrát je to pro náš kraj příležitost, nikoli hrozba. Poptávka po nepříliš kvalifikované práci se zřejmě přesune dál na východ. Přestaneme být levnými montovnami. Je to šance do kraje znovu dostat koncovou výrobu.
Stanislav Kříž
|
Jak tomu mám rozumět?
Průmyslové zóny zde vznikaly později než jinde. Kdysi jsme tak promarnili příležitost. Ale ukazuje se, že i tak mohou být třeba chebská či ostrovská zóna úspěšné. Mezi opravdu zásadní problémy kraje však patří kromě malé produktivity práce zejména nízká vzdělanost obyvatel a špatná pozice místních firem, které jsou nuceny produkovat výrobky s nižší přidanou hodnotou nebo jen polotovary, často pro německého odběratele. S tím souvisí i využívání méně kvalifikované pracovní síly. A to je částečně i úskalí průmyslových zón.
Jak z toho ven?
Stále hledám odpověď, je-li lepší pronajmout část zóny investorovi, který přivede firmy a sám se o ně stará, nebo když si například město hlídá, kdo do zóny přijde. Jenže se ukazuje, že ve chvíli, kdy se investorovi nevyplatí v republice podnikat, odejde tam, kde má nižší náklady. To je prostě ekonomika. Upřímně, já se více přikláním k větší míře kontroly. Když víme, jaký investor do kraje přijde, můžeme s tou informací víc pracovat. Například přemýšlet nad strukturou školství nebo lákat lidi na důležité pozice. Otázkou je, co s místními zaměstnavateli udělá fenomén zvaný průmysl 4.0., tedy digitalizace prostupující vším, třeba také školstvím. To je příležitost, na kterou je třeba se připravit. Rychle připravit. Cestou je i hledání konečných produktů a služeb s přidanou hodnotou.
Co vidíte jako další problém?
To, že zde dlouhodobě dochází k odlivu mozků z kraje do jiných ekonomických center, jako jsou Praha či Plzeň, ale také do zahraničí, především do Německa. Lidé jdou za lepším pracovním uplatněním, za lepšími platovými i mnohdy životními podmínkami. Nedostatek pracovní síly je markantní. Tady bych ale neviděl problém jenom na straně zaměstnavatelů, ale i na straně legislativy, která je méně přívětivá než například v Německu. Mluvím o nepružném českém daňovém systému, o příspěvcích na děti, na dopravu. Současná ekonomika kraje se vyznačuje také velkým podílem služeb. Avšak i v tomto odvětví, kromě lázeňství, zaostáváme oproti průměru v Česku. A to zejména v takových službách, jako jsou informační, komunikační, vědecké a technické činnosti.
Zmínil jste odcházení lidí z kraje. Lze podle vás tento trend zvrátit?
Vymýšlíme různé kampaně, systémy podpory, motivace. Například dostupné bydlení a služby. Ovšem ukazuje se, že mladí lidé většinou chtějí pokračovat ve vzdělávání. A pokud v kraji vysoké školy nemáme, měli bychom umět více mluvit s jejich studenty a umět jim nabídnout dobrou práci v kraji se službami, o kterých jsem hovořil. Nemyslím, že by náš kraj byl neatraktivní, že by se v něm nežilo dobře. Možná ale neumíme správně komunikovat s lidmi, nevíme, jak jim nastínit, co je tady v kraji lepší než ve velkých centrech. Ale je možné, že právě na tyto výhody sem naopak dostaneme důležité profese, které v kraji akutně potřebujeme, tedy učitele, lékaře, policisty.
Máme v kraji nějaký potenciál, který můžeme využít?
Můžeme stále stavět na některých tradičních odvětvích, která v kraji mají surovinovou základnu. To se týká například výroby skla, keramiky, porcelánu. Potěšující také je, že formy spolupráce mezi firmami z Karlovarského kraje a univerzitami, případně vědecko-výzkumnými institucemi, probíhají čím dál intenzivněji. A to i přesto, že v kraji žádná z nich nesídlí.
Mohl byste nastínit nějaká strategická témata hospodářské komory pro příští rok?
Náš kraj je specifický blízkostí Německa. To ovlivňuje výrazně místní trh práce i složení firem. Proto navrhujeme legislativní změny. Například aby uzavření pracovního poměru nebo jeho ukončení bylo stejné jak na české, tak německé straně. Také zákoník práce by měl zrovnoprávnit podmínky na obou stranách. To, že tomu tak není, způsobuje obrovské problémy zaměstnavatelům, kteří mají spoustu odpovědnosti, ale nemohou ji leckdy naplnit, pokud jim zaměstnanec odejde ze dne na den, aniž by dal cokoli vědět. To se v Německu nestává.
Hodně se mluví o rozdílné podpoře rodin s dětmi. Pro české zaměstnance znamenají německé přídavky na děti ohromný bonus k platu. I tady usilujete o změnu?
Podmínky na české a německé straně by se měly srovnat. Jestli dostanete v Německu na dítě měsíční příspěvek téměř 200 eur nebo vám v Čechách odečtou z daní pár set korun, je obrovský rozdíl. Ale také by se měly vyrovnat náklady na lidskou práci. Mluvím opět o odvodovém zatížení, nákladech na dopravu a uplatnitelných položkách do nákladů.
Velkým problémem je v kraji také zadluženost…
Tady je nutné exekuční systém a celé řízení nastavit tak, aby zaměstnanci neztráceli chuť pracovat, aby systém byl více spravedlivý. A zároveň aby se před exekucí neskrývali v zahraničí, když by mohli pracovat v Čechách.
Jsou potřeba i nějaké změny ve školství?
Mohli bychom začít dialog o prodloužení povinné školní docházky o dva roky tak, aby nedocházelo k alarmující disproporci mezi odcházejícími žáky ZŠ a nastupujícími studenty na SŠ. Každý rok stoupá počet dětí po základní škole, kteří se již dále nevzdělávají. Spousta skončí na sociálních dávkách, spousta jde bez jakéhokoliv vzdělání do praxe. Kritický věk je právě ten, když končí základní školu. Dětem v tomto věku chybí vlastní odpovědnost. Myslím si, že kdyby měly příležitost studovat ještě dva roky, mohly by dozrát a rozhodnout se odpovědněji. A také je podle mého důležité zavádět prvky duálního vzdělávání, které v kraji propojí firmy se školami včetně jejich žáků a studentů.
Máte nějakou vizi či plán pro náš kraj?
Snad každý rok ekonomové vyhrožují hospodářskou krizí. Já si myslím, že pokud se začneme rychle měnit a přizpůsobovat trendům ekonomiky, hospodářství, technologiím a digitalizaci, máme šanci případnou krizi ustát. Náš kraj je úžasné místo k životu a je na nás, abychom na něm dále pracovali a zlepšovali jej. To za nás nikdo neudělá. Nelze pouze na něco nadávat a žehrat. Důležité je se aktivně zapojit.
