Původně se věnovala tapisériím a textilním technikám, které po absolvování lidové konzervatoře v Praze vyučovala na Lidové škole umění v Turnově a později v americkém Rochesteru.
Nynější výstavu uspořádala bez sponzorů, jen ze svého invalidního důchodu a za pomoci kamarádky Evy Štěrbové.
„Bez ní bych ji nedotáhla do finální podoby. Výdělek půjde na útulek pro hendikepovaná zvířata Drosera,“ říká Drahomíra Jandová
Jak jste se ke tkaní dostala?
Odjakživa dárky k Vánocům nekupuji, ale vyrábím. Jednou jsem všem kamarádkám vyrobila špendlíky na šaty. Byly to malé tkané obrázky zasazené v dřevěných ručně vyřezávaných rámečcích. Brzy poté mě manžel jedné z nich oslovil, jestli bych mohla doplnit jeho výstavu černobílých fotografií svými barevnými miniaturami. Pozvání jsem přijala a na vernisáži jsem pak potkala lektorku z lidové konzervatoře, která mě vyloženě bez šance na odpor vtáhla do jejich zrovna se rozjíždějícího prvního experimentálního ročníku. A tak byla osnova dalšího mého zájmu napnutá.
Za krosienkovou síť s názvem Řeka, kterou mohou návštěvníci také vidět, jste dokonce v Buffalu na výstavě tkaného umění získala ocenění. Jak se vaše dílo dostalo až tam?
V roce 1995 jsem se se svými dvěma dcerkami přestěhovala do Rochesteru, který leží asi hodinu od Buffala, za mým budoucím manželem, který mne na konkurz do této výstavy přihlásil.
Na vaší výstavě je tkaných věcí jen pár. Většinu tvoří obrazy. Kdy jste začala s kresbou?
Jsem člověk divoký, který se nebojí zkusit cokoliv, co ho zaujme, ať už to byl v Americe lov jelena s puškou a lukem, rybaření nebo sjíždění divoké řeky na kajaku. S kreslením to ale bylo naopak, to si mě našlo samo. Byla jsem členem skupiny patnácti křesťanských umělců, která každým rokem na Vánoce pořádala mši pro hendikepované lidi v malém kostelíčku na kopci, pod nímž z jedné strany leží starobylé městečko Canadaqwa a na druhé se rozlévá malebné jezero. No a tato mše byla výjimečná hlavně tím, že během zpěvu všech a za doprovodu varhanní hudby stáli malíři se svými stojany podél zdí kostela a snažili se na skicák zachytit tuto úžasnou atmosféru. Tady jsem se poprvé ocitla před bílou plochou papíru s tužkou v ruce. V jedné chvíli mi začaly téct slzy a odplavovala se ze mě roky usazená bolest. No a já jsem krouživými pohyby začala s tužkou v ruce přenášet své pocity na papír, až vznikl můj první obraz Prosba. To bylo v roce 2004. Během dvou let jsem nakreslila kolekci 40 obrazů - skic, které postupně technicky zpracovávám do finální podoby.
Většina vašich obrazů je nakreslená pastelkami. Proč zrovna tato technika?
Kresba tužkou a pastelkami mě baví a navíc pro mě byly a jsou finančně nejdostupnější. Na výstavě visí i některé mé frotáže, které vznikly za pomoci břidlicové desky, archu papíru a pastelky. Zkoušela jsem ale už i akvarelové či vodové barvy, perokresbu nebo koláž. Nedávno jsem byla obdarována olejovými barvami a vším, co potřebuji na suchou jehlu, takže už teď vám prozrazuji, jakým směrem se uchýlím a jak bude finálně vypadat zbylých 20 obrazů z kolekce.
Ovlivnil vás při tvorbě některý ze známých umělců?
Mým mentorem byl akademický malíř Dalibor Matouš, kterého považuji za našeho nejlepšího kubistu. A nemohu opomenout Maxe Ernsta, jehož díla jsem měla možnost zhlédnout v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Motivy, jako například Mojžíš, Prosba nebo Když se anděl snoubí s ďáblem, pocházejí z křesťanství. Jste věřící?
Ano, ale takovým svým svérázným způsobem. Otevřu se a pomodlím, jen když to tak cítím, třeba na kajaku uprostřed jezera. To mě inspirovalo k obrazu Modlitba na jezeře Canadice. Nepotřebuji k modlitbě kostel a nejsem schopná se modlit jen proto, že to okolnosti vyžadují. Proto jsem musela skupinu křesťanských malířů opustit. Ze všech náboženství je mi nejblíž buddhismus.
Co pro vás tedy vaše obrazy znamenají?
Určitou formu vyjadřování mého opravdového já. Když vznikaly, byla jsem to já, kdo jim dal duši - jsou to moje děti, proto se s nimi tak těžko loučím.
S některými se ale poslední týden výstavy loučit chystáte. Budou se prodávat.
Ano, všechny, až na obrazy zapůjčené ze soukromých sbírek a pár mých oblíbených. A 7. června dojde při sklízení výstavy k dražbě tisků na plátně. Výdělek půjde na hendikepovaná zvířata.
Co dalšího po výstavě chystáte?
Protože každý obraz má svůj příběh, laškuji s myšlenkou, že bych se je pokusila zkompletovat dohromady v jednu knihu. Jsem šťastný člověk. Raduji se z každého dne, tady a teď. A moc neplánuji.
