Jak vysvětluje primářka Ivana Jarošová, následná intenzivní péče a dlouhodobě intenzivně ošetřovatelská péče k sobě neodmyslitelně patří. „Jedno bez druhého se neobejdou,“ zdůrazňuje.
Kdy začíná vaše práce?
Pokaždé, když k nám přijde nový pacient, začíná velmi detailní práce. Není to o tom, že slízneme třešničku na dortu, ale pacienta se snažíme rozebrat do posledního „kamínku“. Sestavíme pro něj plán léčby s tím, že respektujeme péči svých kolegů z resuscitační péče a přidáme „něco“ navíc. Je to tvrdá detektivní práce.
Mluvíte o detektivní práci, můžete to rozvést?
Musíme analyzovat každého pacienta, a to od píky. Vždy se snažíme vypátrat veškerou jeho lékařskou dokumentaci, pronikáme pacientovi do soukromí, „vyslýcháme“ rodinné příslušníky, lze-li, tak i pacienty, na různé situace a příhody máme různé úhly pohledu. A mám-li to přehnat, často začínáme od samotného narození. Musíte pacienta rozebrat, jako kdyby to byla mozaika. A pak ho zpátky sestavit jako skládačku. Při tomto průzkumu najednou zjistíte, že před roky přechodil chřipku, neléčil si vysoký tlak, nechodil, potil se, praskala mu kůže, zadýchával se, zapomínal. To jsou právě ty střípky, které my potřebujeme.
Opravdu je přechození chřipky pro vás tak důležité?
To není jen přecházení chřipky, to jsou i horší banality. Najednou zjistíte, že z nepatrné záděry může dotyčný přijít o nohu, neléčená cukrovka, špatná imunita. K vám navíc přijel na dýchacím přístroji, z kterého nejde odpojit. Dokonce i ze zanedbané kontroly u zubaře může člověk upadnout do bezvědomí, a nevíte ani jak. Je to o tom, že by měl o sebe člověk pečovat, opravdu to není klišé. Tělo vydává dost dlouhou dobu varovné příznaky, ale někdy už na to nemá síly. Když na ně člověk navíc nereflektuje, tak je přestane vydávat, možná už ani nemůže nebo je často ani nestihne vyslat.
Během rehabilitační části asi záleží na každém detailu. Je tomu opravdu tak?
První věc, ač to možná vypadá malicherně, je pro nás to, aby byl pacient v psychické pohodě. Na druhé straně o to samé se staráme i u jeho rodiny. Ta je pro pacienta mimořádně stěžejní.
Co tedy pacientovi například zvedne náladu?
Dobré slovo, pocit, že na trápení není sám. U pacientů s poruchou vědomí musíte pocit jistoty předat, třeba tím, že získá pocit možnosti se o něco opřít, a je jedno, jestli v tu chvíli máte na mysli slova či činy, například mu vytvoříte polohovací „hnízdo“, ve kterém cítí oporu.
A jak je to s rodinami pacientů?
Ty často přicházejí naštvané, zdecimované zdravotním systémem. Dokážu pochopit, že doktor na jakékoliv úrovni intenzivní péče opravdu v boji o život má omezený čas v poskytování informací rodině. Rodiny toho opravdu moc nevědí. V šoku, bolesti, z neznalosti si pamatují nebo připustí pouze něco, nebo si to připustit nechtějí. Nervózní rodiny pacientovi nepomohou. Mnohdy vůbec netuší, jak se mají na návštěvách chovat, kam mohou sáhnout, šlápnout, zda vůbec mohou mluvit, dotýkat se. Od toho tady jsme, do procesu léčby se je snažíme začlenit. A na rovinu, klobouk dolů, zvládají to vesměs výborně.
Využíváte bazální stimulace. Co si pod tím představit?
Bazální stimulace je už dnes zcela běžný jev, který můžete najít v jakékoliv nemocnici. Oprašuje stereotypy, věci zažité, které jsou uloženy v paměťových stopách mozku. Dost často, když se někdo probouzí z bezvědomí a má koukat do čtyř prázdných stěn nebo vidí jen určitý úhel pohledu, tak je to šílené. Pacient neví, co se s ním děje, má omezené možnosti v komunikaci. A proto jej stimulujeme, sluchově, čichově, zrakově či hmatově. Využíváme na to obrázky, televize, muziku, jídlo, vůni, zvířata. Občas to tady vypadá rozmanitě. Slyšíte různé styly muziky, seriály nebo fotbalové přenosy, pacienti mají v rukách různé předměty: řídítka od kola, myš od PC. Prostě cokoliv. Troubí se tu klidně i na trubku. To je právě to, na co potřebujeme rodinu. I proto máme bazální dotazník, kdy nejprve zjistíme, jakého tu máme povahově člověka, co dělal, co měl rád, co chtěl, čím se bavil, co ho rozzlobilo.
Jak se osvědčilo, že na oddělení jsou také povoleny návštěvy celých 24 hodin denně?
Podle mého názoru je to naprosto normální. Mít návštěvu maximálně na dvě hodiny denně je pro pacienta, který může být z druhé strany republiky, málo. Jen si vezměte, že pokud za ním jedou přátelé či členové rodiny, je těžké trefit právě „ty“ důležité dvě hodiny, kdy je pacient vzhůru, kdy vás potřebuje slyšet, pochválit, pohladit, povzbudit. Máme nastavenou telefonickou komunikaci mezi rodinou a lékařem a mnohdy sami při změně zdravotního stavu přivítáme a požádáme o přítomnost rodiny u lůžka.
Ale určitá pravidla asi máte, ne?
Určité mantinely opravdu existují. Například v okamžiku, kdy je neprodleně potřeba lékaře u lůžka nebo je potřeba provést ošetřovatelský úkon, rodina je odeslána na kávu, vodu do návštěvní místnosti či se odchází projít do parku.
Jak staré pacienty léčíte?
Od pubescentů až po starší lidi, není tady ani výjimka, že tu leží devadesátiletý člověk.
Vše se ale vyléčit nedá...
Ano, smrt je zcela běžná, byť velmi smutná a neodmyslitelná součást života. Na oddělení se nachází velmi těžké případy, takzvané terminální (neléčitelné) diagnózy, jsme připraveni a snažíme se být pacientům oporou a velmi často máme v takovýchto situacích přítomnou rodinu u pacienta. Jsou to chvíle, kdy se dokážou se svým nejbližším rozloučit, dokážou si říct věci, které jsou moc důležité a které si do té doby i za života nestihli říct či přiznat.
Pacienti si na oddělení prý mohou brát i zvířata. Je to pravda?
Umožňujeme rodinným příslušníkům za určitých podmínek, které si s nimi domluvíme, že tu mohou mít i vlastní psy. Musí mít však potvrzení od zvěrolékaře.
Jak je vybaveno vaše oddělení?
Nyní máme 30 ventilovaných takzvaných NIP lůžek a poté máme 20 neventilovaných, nebo-li takzvaných apalických lůžek. Tato neventilovaná lůžka jsou určena zejména pro pacienty, kteří přichází z NIP lůžek po úspěšném odpojení od ventilátoru, ale pacient má těžkou, přetrvávající poruchu vědomí a je zcela odkázán na 24hodinovou péči sestřiček. A zde je práce extrémně psychicky náročná.
Od začátku oddělení pokročila technika. Je to znát?
Není výjimkou, že propouštíme do domácího ošetření i pacienty, kteří jsou na ventilátoru. A mají novou, plnohodnotnou kvalitu života. Sice nejdou rovně, ale určitými zatáčkami, přesto si plní svoje sny - řídí auta, pracují, létají na dovolenou. Před těmi smekám.
A co pacienti, ozývají se vám i po vyléčení?
Máme kupy děkovných dopisů. Jsou různé, veselé, optimistické, vzpomínkové, povzbuzující. Jsou i nadějné a vtipné. Navíc se pacienti ozývají i po letech a děkují tím, že kdyby nebylo nás, tak by některé události nezažili. Máme fotografie, a to dokonce i dětí našich pacientů. Je to taková krásná tečka.
Překvapí vás dnes ještě něco?
Jsem ráda za každého pacienta, který odejde domů, na druhé straně i za pacienta, se kterým se dokážeme důstojně rozloučit. V poslední době je ve zdravotnictví velký zmatek. A navíc veřejné téma číslo jedna, vždyť co také máte cennějšího než své zdraví. Možnost, že se na tomto oddělení ocitne každý z nás, je vysoká. Takže mám radost z toho, že toto oddělení, ač je velice fyzicky a psychicky náročné, má svého ducha. To je pro mě strašně dobrá věc, a díky tomu vím, že má tato práce smysl.
Dokážete vůbec vypnout a odpočívat?
Dostávám často vynadáno, že neodpočívám. Navíc se i v Praze věnuji práci v pracovní skupině v tomto oboru. Často i své pacienty doma kontroluji, hlavně ty na ventilátorech. Může to vypadat hloupě, ale ráda si je hlídám.
Máte tedy vůbec čas na rodinu, koníčky?
Stěžejní je pro mě moje rodina, jinak mé koníčky jsou podobné jak moje práce. Jsem puntičkář, a to se odráží i na nich. Mám ráda zahradu, knížky, obdivuju období francouzské revoluce. Mou zálibou je i jazz.
