Svůj osud, který k němu nebyl spravedlivý, nese s křesťanskou pokorou. Nezahořkl. Radost mu udělala třeba svatovojtěšská medaile, kterou letos dostal od Dominika Duky.
Pane faráři, někde jsem se o vás dočetl, že jste nejdéle sloužícím farářem v republice. Je to tak?
No jo. Nikdo z aktivně sloužících není starší.
Neuvažoval jste někdy o tom pověsit kolárek na hřebík?
Věková hranice pro kněze je 65 let. Problém je v tom, že nejsou žádní kněží. A kdybych odešel do penze, tak se kostely zavřou.
Znamená to, že o poslání kněze není zájem?
Velmi malý. Máme asi dva nové novokněze na plzeňskou diecézi. A to je strašně málo. Pakatel.
Vy osobně jste se stal knězem v relativně pozdním věku, že?
Velmi pozdě. Ve čtyřiceti letech. Pokřtěn jsem byl ve třiadvaceti. V té době jsem dokončil vysokou školu, měl jsem místo, a protože jsem byl kádr, nemohl jsem být kvůli teologické škole propuštěn. Musel jsem proto čekat 12 let, než se podnik přestěhoval z Prahy do Děčína. Tím pádem jsem byl uvolněný a mohl jsem uvažovat o dalším studiu. K rozhodnutí stát se knězem jsem tedy dospěl až v pětatřiceti letech. To už jsem byl prastarý. Měl jsem ale tu výhodu, že jsem už byl vysokoškolák, takže jsem mohl místo pěti let studovat jen čtyři roky. Vysvěcený jsem byl v roce 1965, kdy do funkce administrátora pražské arcidiecéze nastoupil František Tomášek.
Jemu jste dělal sekretáře, že?
On si mě vybral už v semináři, což byla chyba. Protože už v semináři mě tehdejší mocipáni neměli moc rádi. Viděli, že jsem pro systém nepříjemný. Tedy alespoň podle písemných materiálů, které jsem dostal do rukou po roce 1989. Tomášek se mě marně snažil vyboxovat, uspěl teprve, když přišlo pražské jaro. To byla příležitost, kdy mu ministerstvo kultury dalo souhlas, abych v roce 1968 mohl nastoupit do funkce sekretáře.
Říkáte, že jste byl režimu nepohodlný. Nebylo to i trochu tím, že jste pořádal setkání disentu v kostele svatého Jana Nepomuckého na Hradčanech?
To lidé přišli sami! U svatého Jana byl zájem o bohoslužby obrovský. Tím pádem tam chodil výkvět Prahy. Chodívali tam například Ebenovi, tedy rodiče Marka Ebena, chodil tam i Daniel Kroupa, pozdější předseda ODA. Ale jmenovitý přehled jsem neměl, těch lidí byla spousta. Ale komunistům vadilo hlavně to, že jsem ve funkci sekretáře odmítl kolaborovat. Všichni papaláši na arcibiskupství tehdy s StB spolupracovat museli. A estébáci mi už v srpnu 1968 řekli: „My vás zničíme!“ Cítil jsem, že se blíží okamžik, kdy se jim to povede. Tomáška jsem několikrát prosil, aby mě propustil, že to se mnou špatně dopadne. A nakonec mě přece jenom dostali. Vymysleli si, že jsem prozradil státní tajemství cizímu diplomatovi.
A prozradil jste?
To byla kravina. Žádné státní tajemství jsem neznal. A když jsem byl na četných návštěvách u zahraničních velvyslanců, tak se vždy jednoduše ukázalo na lustr a všichni věděli, že je vše odposlouchávané. Takže důvod StB k mé likvidaci byl vymyšlený. Oni vůbec pracovali se lží.
Jak třeba?
Stačilo někoho osočit. Snažili se mě například zkompromitovat tím, že na mě nasadili jednu agentku StB a KGB. Ta chtěla být pokřtěná, ale pak napsala Tomáškovi dopis, že se mnou čeká dítě. Měl jsem tu výhodu, že státní tajemnice, která měla na starosti katolickou církev, to označila za psychologickou vraždu. A s tím jsem šel na pražského prokurátora, aby něco udělal. A on mi řekl, že žalobu podat nemůžeme, nanejvýš stížnost. A na základě té za mnou přišli, že pro mě chtějí to nejlepší. Tedy abych měl ženu. Jenomže já žádné pletky se ženskými neměl. A tak jsem jim řekl, že jestli s tím nepřestanou, rozhlásím to po celé Evropě. Že na mě páchají psychologickou vraždu. A pak to přestalo. Tedy sledování ne. A při hlavním procesu mě nařkli, že jsem při práci s mládeží kázal proti režimu. A ještě další kraviny říkali. Třeba, že jsem jako první farář měl v pražském kostele kamna. Na závěr výslechu jsem jim řekl, že vím, že mě chtějí zničit. A že mají tu moc to udělat. Tak ať to udělají.
Tím zničením mysleli přestěhování z Prahy do Stanovic?
Jednou v pátek přišel pan biskup z ministerstva kultury a řekl mi: „Na hodinu musíte odejít z Prahy. Nesmíte se ani rozloučit s věřícími. Máte dvě možnosti: buď pohraničí, nebo kriminál. Radím vám, jděte do pohraničí. Za dva roky se situace změní a vrátíte se zpět.“
Bral jste tento přesun jako křivdu?
Byla to likvidace! Sprostá. Tady nebylo nic. Jenom budova fary bez topení, bez elektřiny. V Praze se řídili podle moskevského zvyku. Tam, když byl kněz nepohodlný, dali ho přes sto kilometrů od Moskvy. A oni mě dali 120 kilometrů od Prahy. Už tehdy jsem měl dobrý nos. Bylo mi jasné, že žádné dva roky na uklidnění situace nebudou. Takže jsem tady začal opravovat jak faru, tak všechny kostely. Já a ještě jeden zedník, Maďar. Postupně jsme dali vše dohromady.
Takže z dočasného se stalo trvalé. Není vám to po více než čtyřiceti letech líto?
Není. Tady jsem měl možnost zase kolem sebe po roce 1989 shromáždit mládež. Vyučoval jsem na gymnáziu křesťanskou nauku. Tam bylo pár mladých, kteří o to měli upřímný zájem. Takže jsem je postupně pokřtil, oni si našli partnery, s nimiž mají další děti. Dnes už to bud asi 40 dětí z těch několika manželství, která po roce 1989 vznikla. Práce s mládeží, kterou jsem dělal v Praze, tak pokračovala i tady.
Vy jste ale působil jako děkan kostela v Karlových Varech! Proč jste tam nezůstal?
Šest let po roce 1989. Karlovy Vary ale odjakživa patřily křížovníkům. A řád se po roce 1989 vrátil do svých farností.
Takže jste se zase stěhoval do Stanovic?
Ne. Já se totiž do Karlových Varů nikdy nepřestěhoval. Nebyla tam totiž možnost ubytování. Byly tam jenom dvě vytápěné místnosti, ve kterých už bydleli kaplani. Takže na mém bydlišti se nic nezměnilo.
K devadesátým narozeninám jste dostal od Dominika Duky svatovojtěšskou medaili. Jaké je to ocenění?
Daj-li mi medaili, nebo nedaj-li mi medaili (smích). Je to vyznamenání kardinála Duky. Bylo to legrační. Přišel jsem 7. srpna do svého kostela v Praze a viděl jsem tam Duku a Vlka. Říkám: „Co tu děláte, dva kardinálové?“ A oni: „Chceme s tebou sloužit mši svatou!“ Ta medaile byl výmysl kardinála Duky. On věděl, že ta má likvidace v roce 1973 byla velice sprostá. Proto zmiňuje i službu Františku Tomáškovi, protože celá ta doba pro mě byla utrpění, Každou noc jsem čekal, kdy mě přijdou zatknout. A to nebylo nic příjemného.
Na začátku rozhovoru jste zmínil, že je nedostatek nových kněží. V čem vidíte důvod nezájmu o kněžství?
Je to trend, který začal novověkem, francouzskou revolucí. Tehdy prohlásili, že bůh neexistuje, a začali si vymýšlet jiné bohy, lidi. A to je začátek konce. Protože jakmile se na místo boha postaví narušený, hříšný a násilnický člověk, nemůže to dopadnout dobře. Vytrácí se potřeba duchovna, kultura je plytká, společnost je materialistická. Stačí jí sex, internet, auto a dovolená u moře. A nic jiného nepotřebuje. Boha už lidé ke svému životu nepotřebují. A nastává odklon od duchovna. Jenom pár moudrých lidí ví, že dát člověka na místo boha je cesta do pekel. Jenomže s tím nemohou nic dělat. A v takové společnosti se těžko hledají lidé pro službu bohu.
Jakou roli si myslíte, že by měla sehrát církev v současné situaci, kdy do Evropy míří vlny uprchlíků z muslimských zemí?
Může maximálně apelovat na to, že má člověk být milosrdný k tomu, kdo potřebuje pomoc. Ale to neřeší problém. To nebudou tisíce lidí, které k nám budou proudit. To budou miliony! Nebudou mít co jíst, takže nebudou setrvávat ve svých domovinách. A to církev řešit nemůže. To musí vyřešit lidé, kteří mají vládu věcí ve svých rukou. Pokud ovšem budou mít inteligenci. Když přestane občanská válka v Sýrii, tak lidé nebudou mít důvod utíkat. A je to podtržené existencí lobby převaděčů lidí, které kasírují obrovské peníze.
Jak ta situace dopadne?
Dopadne to špatně. Základ islámu je v koránu a v něm je zaneseno, že kdo neuznává jejich víru, je nevěřícím psem. A ten musí být zavražděný. A v tom budou pokračovat. A vzhledem k roztříštěnosti tohoto náboženství nejsou jeho jednotlivé frakce schopné se shodnout, jak korán vykládat ve 21. století. A tím se vracejí do 6. a 7. století. A to chtějí uplatňovat dnes. Proto ničí vše, co není podle jejich gusta. A další věc. Dnes je nejvíce pronásledovaných křesťanů v historii lidstva. Nikdy nebylo sto tisíc umučených křesťanů ročně. Ani ve starém Římě ne. Pokud se západu nepodaří vyřešit otázku Islámského státu, bude toto tažení proti křesťanům pokračovat i dál. A navíc jsou islamisté tak zfanatizovaní, že dokážou udělat teroristický čin kdekoliv a kdykoliv. A nepotřebují k tomu ani přímou spojnici s Islámským státem. My nemůžeme vyloučit, že mezi utečenci jsou i příznivci Islámského státu. A to je věc, kterou bychom v Evropě nechtěli.
