Když letos v létě kastelán zámku Kynžvart Miloš Říha odešel do důchodu a předal správu památky svému následovníkovi Ondřeji Cinkovi, věděl, že se tím završila nejen část jeho profesního života, ale i důležitá etapa v historii jednoho z nejkrásnějších zámků západních Čech.
Odkud jste přišel na Kynžvart?
Na západ Čech jsem přišel z Moravy. Když se mí nadřízení dozvěděli, že ze Strážnického zámku bych rád právě na Kynžvart, spadla jim brada. Zámek byl v té době prázdný, nebyla tu ani židle. Občas někde chybělo okno, občas dveře. V místnostech se proháněla meluzína. Na jednom místě dokonce nebyly podlahy ani stropy.
Předpokládám, že jste se po první prohlídce otočil a zamířil zpátky.
Kdepak. Provokovalo mě to. Bral jsem to jako výzvu. Prostě ješitný chlap, který si chce dokázat, že to zvládne. Navíc jsem si z dob svého mládí pamatoval, jak to na Kynžvartu vypadalo. Davy turistů, parkoviště plné autobusů. Tady to žilo.
Stal jste se správcem památky, která měla slušně našlápnuto stát se ruinou. Kde jste začal?
Věděl jsem, že opravovat zámek po částech nemá cenu. Například jsme tu měli opravenou kanalizaci, která vedla odnikud nikam, neutěsněné trubky firma zalila betonem. Mysleli si, že se to stejně nikdy používat nebude. Měl jsem vizi. Sehnat 100 milionů a udělat všechno najednou. Naštěstí se v té době rozjížděl program Phare. Bylo jasné, že k tomu, abychom dosáhli na evropské peníze, potřebuji dobrozdání. Obešel jsem tedy řadu vlivných osobností. Mluvil jsem například s ředitelem Bavorských státních knihoven. Vyprávěl jsem mu, jak je zdejší unikátní knihovna ukrytá v bednách... A vyplatilo se. Peníze jsme dostali.
Takže jste mohli pomaličku začít s opravami?
Kdepak, začali jsme pěkně zčerstva. Termíny byly šibeniční. Bylo nutné oslovit památkáře, udělat projekty, průzkumy, restaurátorské práce... A všechno rychle. Nesměli jsme se zpozdit. Na opravu jsme měli dva roky. V reálu to vypadalo tak, že jsme tu v jednu chvíli měli třeba i sedmdesát restaurátorů. Museli jsme připravit expozice, vymyslet prohlídkové trasy, přichystat texty, vyrobit propagační materiály. Ale podařilo se. V roce 2000, za tři týdny po dokončení oprav, jsme zámek poprvé otevřeli veřejnosti.
Rekonstrukce nebyla jednoduchá. Prý jste se tu potýkali s dřevomorkou?
Zámek byl houbou prorostlý. Zasaženo bylo celé jižní křídlo, podkroví a mnohé další části objektu. Když jsme například odsunuli knihovnu, byly tu plodnice jako koláče. Při likvidaci dřevomorky se musí všechny napadené části spálit.
Zámek v té době navštívila kněžna Metternichová. Jak se stavěla k rekonstrukci?
Metternichové zámek vlastnili až do roku 1945. Odtud přes nestřežené hranice odjeli do Německa jen s tím, co naložili na vůz. Je pravdou, že poslední kněžna z rodu Metternichů v sobě celý život živila křivdu. Když přijela, byla hodně úsečná. Pak ale viděla, jak se zámek opravuje a začala nám fandit. Poskytla několik rozhovorů do prestižních evropských novin a časopisů, kde chválila opravy a propagovala zámek. Také nám poskytla cenné informace ohledně toho, jak vlastně interiéry i zámecký park v té době vypadaly. Ona a její komorná, která tehdy odešla z Kynžvartu s nimi, nám zapůjčily řadu fotografií. Hodně jsme třeba diskutovali nad barevností zámku. Ze šedesátých let si ho lidé pamatovali v odstínech okrové. Kněžna nám ale říkala, že než odešli, byl zámek natřený na bílo a celé první patro obrostl břečťan. Dnes vypadá tak jako v první polovině 19. století. Dva odstíny smetanové v kombinaci se zlatou a šedou.
Jaký máte pocit, když se dnes na Kynžvart podíváte?
Skvělý. Všechno funguje tak jak má. Trasy prohlídek jsou dobře promyšlené, nikde se nekříží. Když je nával, mohou jít jednotlivé výpravy za sebou v sedmiminutových intervalech. A nebudou si překážet. Podařilo se spojit návštěvní provoz s kulturním životem a s badatelskou činností. Zámek je temperovaný, což znamená, že je možný i zimní provoz. Topení také podstatně šetří mobiliář. V krásném parku vzniklo golfové hřiště, což významně pomohlo s údržbou celého areálu a navíc to přivedlo na Kynžvart zajímavou klientelu. Konají se tu svatby. Zájem je nejen o zámeckou nebo lesní kapli, ale snoubenci často chtějí obřad třeba na ostrůvku. Vdávala se tu například Andrea Verešová, výjimkou nejsou ani svatby, které na Kynžvart míří ze zahraničí. Jednou sem dokonce přiletěla nevěsta z Argentiny.
Věnoval jste Kynžvartu kus života. Strávil jste zde téměř čtvrt století. Nestýská se vám? Nevolají vám někdy ze zámku s prosbou o pomoc?
Dva roky jsem se snažil od zámku odstřihnout. Na samotné předání Kynžvartu jsem se připravoval šest měsíců. Takže nečekám, že mi budou volat, protože kdyby se to stalo, znamenalo by to, že jsem někde udělal chybu.
