„Utíkej Lízo,“ křičí děti ve školce na loutku prchající před rozezleným zelinářem. Také tuhle scénu zažila chebská loutkoherečka už nesčetněkrát. Jako za časů Matěje Kopeckého objíždí s loutkami a paravanem města kraje, kde pohádkám hraným tříčlenným spolkem Špalíček tleskají tisíce vděčných příznivců.
„Děti mají klasické pohádky strašně rády. Kdybych to sama nezažívala, nevěřila bych tomu,“ svěřila se Ingrid Hodinová, která letos v Chebu převzala Ocenění starosty za dlouholetou činnost ve prospěch města.
Jak se dětem v době 3D animací a akčních počítačových her líbí loutkové divadlo?
Naše divadlo je pro ně něco neobvyklého, děti nám tleskají a úžasně reagují. Po představení za nimi chodíme s loutkami, mohou si je pohladit. Jsou nadšené, vůbec jim nevadí, že mám míčka na tyčce, hladí ho jako živého, dávají mu pusinky.
Čím je představení tak lákají?
Jednak loutkami, které v dnešní moderní době vůbec neznají, a jednak snadno pochopitelnými příběhy. Třeba ve Dvou beráncích a ospalém čertovi máme místo, kdy čert odnese beránka. Děti křičí, mají o něj strach. Jako vypravěčka je pak někdy musím utěšovat.
Ingrid Hodinová
|
Kdy jste se dostala ke hraní?
Loutkové divadlo jsem začala hrát od sedmi let, kdy mě můj otec Otto Böhm vzal do loutkového divadla v Sokolově, kde jsme tehdy bydleli. Byla tam stálá loutková scéna, hrálo se s marionetami. Otec tam dělal výtvarníka a připravoval výpravu. Dostali jsme se až do celostátní přehlídky v Bratislavě.
Vzpomenete si, jaká byla vaše první role?
Bylo to ve hře Hračky na cestách, kde jsem mluvila a vodila koloběžku, která se spolu s medvídkem a míčem vydala do světa.
Jaká byla vaše cesta k loutkářství jako profesi?
Když jsme se přestěhovali do Chebu, začala jsem a dalších sedm let chodila do baletu. Po gymnáziu jsem udělala zkoušky na konzervatoř, ale ze zdravotních důvodů jsem nemohla tančit dál, a tak jsem pokračovala s hraním s loutkami. Po přestěhování do Chebu jsem založila dvacetičlenný soubor Tamboři. Dálkově jsem začala studovat pedagogickou školu, obor mateřinky, a začala učit v mateřské škole. Když jsem školu dokončila, vystudovala jsem dálkově obor loutkářství na pražské DAMU.
Kde jste měli základnu?
Pod křídla nás vzalo středisko KASS. Hráli jsme opět Hračky na cestách, Pinocchia. Představení jsme hráli ráno, ve školce jsem si brala služby, na které jsem chodila na desátou. Kromě toho jsem ještě v době studií na DAMU založila soubor Broučci, ve kterém hrály děti ze školky, ve které jsem učila. Sestavovala jsem loutková pásma i s básničkami a písničkami.
Jak jste pokračovala po škole?
Stále jsem dál učila v mateřské škole. V divadle už jsem se mohla osamostatnit a založila jsem tříčlenný loutkářský soubor Špalíček. S ním hrajeme už posledních dvacet let.
Jaká je vaše nejoblíbenější loutka?
Nejbližší mi bylo káčátko. Já jsem hrála pasačku a káčátko jsem nejprve měla na ruce. To pak unesla liška a při hledání nám pomáhal ježek. Děti jsem během hry naučila i písničku a pomáhaly mi káčátko zachránit. Byly do hry zapálené, dělaly myslivce a střílely z pušek. Na závěr jsem šla s káčátkem také mezi děti. Mohly se strhat, aby ho objaly. Ráda mám také dva beránky, se kterými budeme hrát teď.
Kde všude se souborem Špalíček hrajete?
V celém Karlovarském kraji. Vystupujeme ve školkách a v kulturních zařízeních, například v Aši, Chebu, Sokolově a Karlových Varech. O beráncích jsme hráli i ve Waldsassenu a v Mitterteichu. Našimi diváky jsou děti od tří do devíti let.
Jak často vyjíždíte?
Hrajeme přibližně čtyřikrát týdně, v notýsku mám nasmlouvaná vystoupení až do dubna.
Která z pohádek, ve kterých jste hrála, patří k vašim nejoblíbenějším?
Vzpomínám na kozičku Lízinku. Hráli jsme ji s čočkovými loutkami - maňásky, kteří mají hlavu ve tvaru čočky. Rozmazlená kozička bydlí u babičky, která jednou odešla nakoupit do města. Kozička se vydala za ní, v lese se potrhá o trní, ve městě sežere zeleninu prodavači, který ji chce zbít holí. Tak před ním uteče do domu, kde kouká z okna paní a té sežere asparágus. Pak dojde na honičku a nakonec se Lízinka dostane zpátky k babičce.
Za loutky také mluvíte. Neničí se tím hlas?
Teď trochu chraptím, ale nejtěžší je, abychom my tři loutkoherečky vždy odlišily své hlasy.
Která patří k hlasově nejnáročnějším?
Asi beránek, toho je i těžší ovládat, protože je na dvou tyčkách. Když hrajete s maňáskem, můžete si podepřít jednu ruku druhou, když vás třeba bere křeč.
Co právě hrajete a jaká je vaše role?
Míčka Flíčka kde hraju vypravěčku a právě Míčka Flíčka. Kombinujeme tam loutky javajky s živými herci. Těmi jsou kromě vypravěčky ještě dědeček a babička. Každou pohádku máme propojenou s hudbou a písničkami.
Jaká bude vaše další role?
Teď v únoru začneme hrát pohádku Dva beránci a ospalý čert. Opět budeme používat loutky javajky. Budu hrát a mluvit beránka. Představení si objednali v chebském muzeu, kde budeme každý týden.
