Několik let pracovala v různých manažerských pozicích a později jako asistentka jednatelů Nemocnice Mariánské Lázně s mandátem jednat se zdravotními pojišťovnami. S počínající první vlnou pandemie byla pověřena vedením nemocnice, o měsíc později už ředitelovala.
A to i přesto, že zařízení čelilo v té době největší krizi. Nakazilo se přes padesát lidí včetně pacientů i personálu, na pomoc přijeli hasiči i armáda. Přesto si Veronika Kropfreiterová vysloužila Cenu hejtmana v letošním jedenáctém ročníku soutěže Žena regionu. Navzdory všemu totiž nemocnice obstála.
Cena vás potěšila?
Hlavně překvapila. Nominovala mě kamarádka, které jsem se na jaře po večerech svěřovala, co v nemocnici prožívám. Když jsem pak na předávání cen přijela, byla jsem překvapená ještě víc. Potkala jsem se se spoustou nadaných žen, které v regionu žijí a pracují, a vůbec se o nich neví.
Pandemie vás dosadila do ředitelské židle a vy jste to zvládla. Proč podle vás?
Dílem nejspíš zafungoval zdravý selský rozum, ten máme v rodině. A taky schopnost rychle se rozhodovat. Z hodiny na hodinu jsem třeba musela společně se svou primářkou přeorganizovat celý provoz nemocnice a skoro přes noc vybudovat covidové oddělení.
Veronika Kropfreiterová
|
Jak jste na to šla?
Svolala jsem všechen personál, vyložila karty na stůl a zeptala se: Jdeme do toho, nebo ne? Bez personálu by to nešlo, lidi jsou nejdůležitější. Taky jsem dost empatická a vím, co a kdy lidi potřebují. Máme okolo sta zaměstnanců a vůbec se nestydím říct, že jsme jedna velká rodina.
Na dobrovolné karanténě se tehdy na jaře shodla většina?
Kývli téměř všichni. Do týmu, který se dobrovolně s pacienty v nemocnici zavřel, nešly z pochopitelných důvodů jen starší sestřičky a maminky s dětmi. Trvalo to několik týdnů, přesto to všichni ustáli.
Teď máme znovu nouzový stav. Máte strach, že bude hůř než na jaře?
Na jaře jsme nevěděli, do čeho jdeme. Něco jsem začala tušit na přelomu ledna a února, kdy nám dodavatelé začali zvyšovat ceny ochranných pomůcek až na trojnásobek původních cen. Snažili jsme se tehdy předzásobit a pak se za pochodu učili, jak navlékat obleky a co dělat s infekčním materiálem. Teď jsme daleko zkušenější, nicméně respekt máme stále. Covidové oddělení, které u nás právě vzniká, jsme připraveni zvládnout.
Chystáte pro covidové pacienty devětatřicet lůžek. Jak to vzali vaši lékaři a sestry?
V tuto chvíli máme postavené tři týmy z lékařů, sester a sanitářů, které se budou točit tak, aby se navzájem nepotkávaly. Všichni měli také dost času na to, aby to doma probrali s rodinami.
Mají to od vás nařízené?
To vůbec ne, tady se dobrovolničí! Na velké poradě jsem se zeptala, kdo do toho se mnou půjde, a přihlásili se víceméně všichni. I ti, kteří to absolvovali na jaře.
To vám tak věří? Nebo sobě navzájem?
Byla jsem schopná všem svým lidem už na jaře zajistit ochranu. Nešli do akce s ručně ušitými rouškami, což bylo pro jejich psychiku hodně důležité. Taky jsem se za pochodu naučila, že nejdůležitější je, aby měl opravdu každý můj člověk přístup k informacím. Klidný může zůstat jen ten, kdo přesně ví, co se právě děje nebo co se bude dít.
Kterýkoliv váš zaměstnanec může přijít a říct: Dobrý den, já tomu nerozumím, zopakujte to?
Moje ředitelna tak funguje. Devět hodin denně je otevřená a každý z mých lidí to ví.
Překvapilo zaměstnance, když vás ze dne na den jmenovali ředitelkou?
Mě i všechny ostatní. Ale nebyl čas to moc řešit. Prioritou bylo zajistit šestnáct hodin denně chod nemocnice, dělat důležitá rozhodnutí a stát si za nimi.
Kolik jste toho naspala během té první vlny?
Oklepala jsem se až začátkem července, kdy jsem zjistila, že opět existují nějaké víkendy a svátky. Vždyť já neoslavila s manželem ani výročí naší svatby nebo narozeniny, pořád jsem byla v nemocnici a skoro jsme se neviděli.
Je vám třiatřicet, tedy přesně tolik, kolik je bývalému ministrovi zdravotnictví Adamu Vojtěchovi. Jeho odchod jste s ním prožívala?
Nikdo si to pozadí neumí představit. Všechna ta mimořádná opatření a jejich vydávání byla trochu chaotická, ale to není jen a pouze jeho vina. Já měla a mám na starosti chod nemocnice a sto zaměstnanců, on celou republiku. Myslím, že toho taky moc nenaspal.
Kdy jste si sundala roušku?
Od jara se tak nestalo. V nemocnici ji všichni nosíme neustále. Kdo jednou jedinkrát odslouží směnu v ochranném obleku, ten nemůže vůči téhle nemoci ztratit respekt.
Jste jedno z mála zdravotnických zařízení v republice, které má plný stav. Vám skutečně nechybí jediná sestra?
Agentury mi neustále volají, jestli nepotřebuju lidi, a já znovu a znovu říkám, že ne. Nevěří mi. Já ale skutečně nemám jediné volné místo pro lékaře, sanitáře ani zdravotní sestru. Možná je to i tím, že leckdo z personálu tu pracuje třeba i dvacet let. Takových tahounů tu máme hned několik.
Takzvaně na značkách budou zdravotníci připraveni až do chvíle, než bude vakcína. To se ale nedá v totálním nasazení dlouhodobě zvládnout, jak je chcete chránit?
Budu se v maximální možné míře i nadále snažit zajistit pro ně dostatek ochranných pomůcek. A všichni v nemocnici máme to štěstí, že nám tu slouží skvělá psychiatrička. Ta nám byla podporou v době karantény i později, když už jsme tu nebyli zavření a mohli chodit domů. Sama od sebe se nabídne a jde mezi zaměstnance, aby se zeptala, jak se vede.
Chtělo se vám někdy za tu dobu plakat?
Až když jsem si to mohla dovolit, to bylo někdy v půlce srpna. S primářkou jsme si řekly, že to musíme jít konečně všechno zapít. Tak jsme šly na skleničku a pobrečely si obě. V tom nasazení není na takové věci prostor, ale ven to dříve nebo později jít musí.
