Nejraději má ty severské z oblasti Skandinávie, jejichž tvar a funkčnost jsou prověřeny staletími. Poradí si i s damascénskou ocelí, která ostří zahalí do něžných ornamentů připomínajících krajku.
Jak se stalo, že jste se pustil do výroby nožů?
Od mládí mě rodiče vedli k přírodě. A k tomu ten nůž tak nějak patří. Očistit houby, oříznout klacek na opékání špekáčků, vyrobit loďku z kůry. K tomu všemu je potřeba mít pořádný nůž. Na střední škole jsem se pak rozhodl, že si takový ideální nůž sám vyrobím. Začal jsem u táty v garáži a přiznávám, nebylo to úplně ono. Při těch pionýrských pokusech jsem ztupil snad všechny pilníky, zlomil několik pilek a rozbil vrtačku. Ale neodradilo mě to. A musím zaklepat, dnes už snad tolik věcí neničím.
Pak jste se tvořit nože učil nebo jste výrobu nástrojů studoval?
Po gymnáziu jsem šel na vysokou. Vybral jsem si obor lesnictví a pak jsem ještě rok studoval tropické lesnictví v angličtině. Ale u toho jsem nezůstal. Asi před osmi lety mne opět zlákaly nože a já se jim začal víc věnovat. Sháněl jsem literaturu, hodně jsem hledal na internetu, nechal si poradit od zkušenějších. To hlavně v době, kdy jsem začal vyrábět damascénskou ocel. Poslední čtyři roky se už nožům věnuju na plný úvazek. Skončil jsem tedy nakonec v úplně jiném oboru, než jsem studoval. Ale říkám si, že i to lesnictví se hodí. Vždyť rukojeť, která bývá často ze dřeva, tvoří vlastně polovinu nože.
Jak se takový nůž vyrábí?
Tvořím jej úplně od základu. Technologických kroků je celá řada a nevyplácí se je přeskakovat. Pokud pracuji například na damascénské oceli, začínám od dvou rozdílných bločků materiálu. Oba očistím, kovářsky svařím dohromady, opět je čistím a znovu několikanásobně překládám, svařuji a znovu čistím. Pak dám výslednému materiálu hrubý tvar nože a zpracuji jej žíháním. Výrobek poté vybrousím, naznačím ostří, pak následuje tepelné zakalení oceli a popouštění. V této fázi se tomu už dá říkat nůž, ostří už drží. Pak následuje leštění čepele a leptání, aby vynikla unikátní kresba oceli, která se vytvořila právě použitím dvou rozdílných druhů materiálu. Na závěr už vyberu, z čeho vyrobím rukojeť.
Co vás inspiruje, než se pustíte do práce?
Často je to právě materiál na rukojeť. Kus dřeva, nebo cokoli jiného. Prohlížím ho a říkám si, jak by asi slušel nějakému noži… Pak většinou zalezu do dílny a pustím se do práce. Když dělám nějaký autorský nůž, který není na zakázku, nebojím se popustit uzdu fantazii. Většinu takových nožů si ani nenakreslím, jde o volnou tvorbu, z níž ten tvar tak nějak sám vyplyne. Mám jej prostě v hlavě a v procesu výroby jej průběžně upravuji, vylepšuji a postupně nechávám krystalizovat. Často pak vznikne dílo, na které jsem hrdý. Proto je také každý nůž z mé dílny originál.
Povedl se vám nějaký kousek, na kterém si obzvlášť zakládáte?
Pár takových určitě je, po některých se mi dokonce stýská. Jeden z nich měl rukojeť z mamutího zubu. Pracuji i s dalšími neobvyklými materiály. Třeba s mamutovinou, s mrožími kly. Ta práce je složitější, těžší, protože materiály to jsou tvrdé, nepoddajné a chyby neodpouštějí. Ale zároveň je to výzva. Baví mne s takovými materiály pracovat, protože výsledek stojí za to. Navíc mě fascinuje, že držím v ruce předmět starý tisíce let.
Unikátní nůž, který nese rukopis svého tvůrce, potřebuje asi i zvláštní zacházení…
Takový nůž při troše péče vydrží generace. Pokud jej majitel bude udržovat v suchu, občas jej přebrousí a zejména damascénskou ocel, která není nerezová, jednou za čas promaže, nebo, jak já říkám, pořádně zakrojí do špeku, bude mu nůž sloužit k plné spokojenosti mnoho let. Je velmi houževnatý. A samozřejmě nesmím zapomenout, že uchovávat by se měl v pouzdře. I to k noži vyrábím, většinou z hovězí kůže. Prostě trocha té péče se majiteli bohatě vyplatí.
Kolik nožů už jste vyrobil?
Přesně to nevím, musel bych to spočítat. Odhaduji, že tak kolem sedmi stovek. Těším se na svůj tisící kousek, to musí být něco speciálního. Určitě něco vymyslím.
Máte před sebou nějakou výzvu?
Hned několik. Předně bych chtěl vyrobit nůž, se kterým bych byl já sám spokojený na 110 procent. To znamená neusnout na vavřínech, stále se někam posouvat, zkoušet něco nového. Přemýšlím i o výrobě zavíracího nože. A další výzvou, nebo spíš přáním, je zpracovat nějaký meteorit. Vyrobit dýku z materiálu, který na Zemi přiletěl z hvězd, to je něco, co bych si jednou opravdu rád zkusil.
