Po porodu se čtyřiatřicetileté Martině Paboučkové obrátil život naruby. Opustila náročnou pozici v managementu hotelu, který několik let vedla, a stala se chůvou. O svém životě a obou profesích nyní vypráví dětem, které samy hledají své místo v životě. Naposledy na festivalu volnočasových aktivit Seznamte se, kde nechala nahlédnout do svého osudu jako „živá kniha“ .
Jak to tedy vlastně začalo?
Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi. Osud mne ale zavál do různých zaměstnání, a tak když jsem dostala při mateřské dovolené příležitost dovzdělat se tak, abych mohla své vysněné povolání vykonávat, neváhala jsem ani minutu.
Před mateřskou jste pracovala ve vedení hotelu. Netoužila jste se po mateřské vrátit?
Bylo mi jasné, že se dvěma malými dětmi se už nebudu moci své dosavadní profesi věnovat tak jako dosud. Vždy jsem chtěla být stoprocentně úspěšná a byznys mne velmi lákal. Manažerská práce mne ohromně bavila a naplňovala, ale když přišly děti, najednou jsem si uvědomila, že hektický svět toho dravého obchodu, kdy člověk musí být hodně důrazný, mít ostré lokty a umět se prosadit, mne najednou už nenaplňuje.
Z hotelu jste odešla a absolvovala s odborníkem pracovní diagnostiku. Ten navrhl, abyste začala dělat chůvu?
Ano, byla to jedna z možností. Když jsem o tom přemýšlela, řekla jsem si, že by to bylo docela fajn, pracovat a mít svou dceru u sebe. Tehdy jí byly čtyři měsíce. Navíc jsem chtěla něco dělat. Představa, že budu tři roky na mateřské, ta mne nelákala.
Co jste musela udělat, abyste mohla začít pracovat jako chůva?
Absolvovala jsem na základě doporučení poradce rekvalifikační kurz a zkoušku profesní kvalifikace. Takže nyní mohu pracovat s dětmi od 1 roku do 6 let.
Vy jste ale nebyla přesvědčená, že právě tohle je práce, kterou hledáte. Proto jste se o tom chtěla přesvědčit. Jak?
Přihlásila jsem se jako dobrovolník do mateřského centra Klubíčko. Chtěla jsem si tu práci vyzkoušet. Ze začátku, když jsme o tom jen mluvili, jsem totiž o chůvě měla poněkud naivní představu. Myslela jsem si, že je to usměvavá paní, která má spoustu trpělivosti, kterou nic nerozhodí a celý čas si s dětmi hraje. A já jsem nebyla přesvědčená, že to zvládnu. Proto abych zjistila, zda mne to bude naplňovat a bude mi to blízké, jsem začala pracovat v mateřském centru.
Jak se práce shodovala s vaší představou?
Popravdě, ty představy byly horší. Překvapilo mne, jak jsou děti šikovné, jak lehce se zapojí do práce v týmu, jak se snadno učí a jak jsou poslušné. Zpočátku jsem nevěřila, že by tak malé děti mohly samy utvářet nějakou komunitu a vzájemně se podporovat nebo se motivovat. Ale přesvědčila jsem se o opaku.
S kolegyněmi z Klubíčka jste následně založily dětskou skupinu Batole. O co se jedná?
Je to vlastně místo tady v Křižovnické ulici, v bývalém internátu, kde se skupina certifikovaných chův stará o děti od roku do šesti let. Kapacita je 12 dětí. Pracujeme od 6:30 do 16:30 hodin. Máme plno, nejmladšímu je rok a kousek, nejstaršímu 3,5 roku.
Jedná se tedy o hlídání? Máte pro děti i nějaký program?
Samozřejmě. V pondělí víc tvoříme, v úterý cvičíme, ve středu opět vyrábíme, a ve čtvrtek dokončujeme to, co jsme v předcházejících dnech nestihli. V pátek máme divadlo. Chodíme na procházky i odpočíváme.
Jaké děti k vám chodí? Podle jakých kritérií je vybíráte?
Nemáme žádné výběrové řízení. Jediným kritériem je volná kapacita a pak také to, zda je rodič samoživitel. Pak má před ostatními přednost. Služba je samozřejmě placená.
Proč podle vás upřednostňují rodiče skupinu Batole, kde o děti pečují chůvy, před mateřskou školou, kde nyní přijímají děti už od dvou let?
Postaráme se i o děti mladší dvou let, jsme menší kolektiv, na 12 dětí tu jsou tři chůvy. Jsme víc uzpůsobeni pro ten raný věk dětí, takže nám nevadí plenky ani problémy s jídlem, které některé dlouho kojené děti mají. Hlavní devizou, řekla bych, je ten malý počet dětí.
Co vám tahle práce dala?
V porovnání s tím, co jsem dělala předtím, jsem nyní víc v klidu. Děti mi poskytují okamžitou zpětnou vazbu, když se chodí pomazlit nebo chtějí pochovat. Jsem o dost trpělivější a především jsem se utvrdila v tom, že svěřit dítě nějakému zařízení není špatné. Dřív jsem měla výčitky, že se své dcery takto „zbavuji“, zatímco já sama si „buduji kariéru“. Teď už vím, že to tak není. Jako máma bych jí nedala to, co získá v kolektivu vrstevníků, od kterých se učí. A když si pak dítě vyzvednu, mohu se mu zbytek dne cele věnovat.
