Po třech týdnech se zase filmaři Martin Vrbický a Štěpán Romanov na čas objevili doma. Vrátili se ze Srí Lanky, kde natáčeli silniční cyklistický závod. Ve svém rodném městě se zastavili jen na chvíli, aby v pátek v kině Drahomíra oslavili desetileté výročí své společnosti.
S tím, že budou ve třiceti letech v této branži úspěšní, prý počítali. „Kvůli tomu jsme to dělali. Kdybychom tomu nevěřili, tak se touto cestou nevydáme,“ říká Martin Vrbický.
Kolik zemí jste už díky natáčení projeli?
Štěpán: Hodně. Spojené státy, Kanadu, Aljašku, Jižní Ameriku, Maroko, Japonsko a několik států v jihovýchodní Asii. Příliš jsme neprojeli Afriku a nikdy jsme nebyli v Austrálii a na Novém Zélandu.
Tam se nekonají žádné závody?
Štěpán: Nevím proč. Zrovna Zéland s Austrálií by si o to skoro říkaly, ale zatím to nikdy nevyšlo.
Poznali jste spoustu národů. Jací jsou podle vás Češi oproti jiným?
Martin: Češi se podle mě velmi bojí cizích věcí. Oproti jiným kulturám jsou nepřátelští k tomu, co neznají. Jiné kultury, když se setkají s něčím neznámým, tak to chtějí poznat.
Změnilo vás v tomto ohledu cestování?
Martin: Žít jen v jedné kultuře znamená koukat na věci jen úzkým úhlem pohledu. Člověk při cestování zjistí, že na to samé je možné dívat se i jinak. Myslím si, že mi to dává nadhled a možnosti přemýšlet jinak, než je tady v Evropě zažité. Jako příklad bych uvedl dochvilnost. U nás se chodí na minutu přesně, ale třeba v Latinské Americe nebo Asii si domluvíte schůzku ve tři a čekáte tam do půl páté. Člověk přijde pozdě, protože je hezky a nikam se nespěchá.
Štěpán: Dalším případem je, že my u nás pracujeme dvanáct hodin denně. Sice můžeme mít hezké auto, ale lidé se nás pak ptají, co z toho života vlastně máme.
Jakou mají Češi v zahraničí pověst?
Martin: Záleží na tom kde. Překvapilo mě, že někde velmi dobrou. Například v Kanadě je vnímají jako šikovné řemeslníky, spolehlivé a pracovité lidi. Když se pak ocitnete někde, kde jste jedním z mála bělochů, spadáte do stejné skupiny jako třeba Němci nebo Australané, to se nerozlišuje. Na to, že Čechy znali a vážili si jich, jsem narazil i v Argentině.
Karlovarští filmaři
|
Které zahraniční zkušenosti si ceníte nejvíc?
Martin: Hrozně se mi líbí v Kanadě a byl bych rád, kdybychom se v některých ohledech blížili k tomu, jak tam žijí. Vážím si ale každé zkušenosti. Vidím, že každý žije úplně jinak, někteří i v podstatně horších podmínkách, a stejně se mu daří a je šťastný.
Máte i nějaké vyloženě otřesné zkušenosti?
Martin: Ty jsou často dané přírodními podmínkami. Třeba když jsme točili na Aljašce, tak to bylo celkem drsné. Všude jenom led, nefungovala technika, vybíjely se baterky. V podstatě to samé, jen opačně, jsme zažili vloni na Rallye Dakar, kde na nás zase čekalo opravdu velké vedro, všude poušť, nikde stín. Točila se nám hlava, bylo nám celý den špatně. To také nebylo nic příjemného.
Odráží se to pak na týmu, třeba ponorkovou nemocí?
Štěpán: Určitě. Když jsou špatné podmínky, člověk pak kolikrát hází vinu na někoho, kdo za to vůbec nemůže. Když jde do tuhého, zhoršuje se i lidská komunikace.
Ale ještě jste se nepoprali, že?
Martin: Ne, když to pomine, tak se zasmějeme a zhodnotíme natáčení tak, že bylo opravdu tvrdé.
Jak dlouho vám trvá aklimatizace?
Martin: Já s ní problém nemám vůbec, protože mám rozházený režim i doma. Nevím, co je jat leg, ale říká se, že když člověk zažije šestihodinový posun, tak se s ním šest dní vyrovnává. Myslím, že my všichni jsme za den až dva v pohodě. Já mám tu výhodu, že sednu do letadla, a než vzlétne, tak spím. Budím se až na zemi.
Na vašich videích z extrémních závodů vypadá všechno skvěle. Zranil se vám už někdy nějaký jezdec?
Štěpán: Máme docela štěstí. Za celých těch deset let se nám jezdec zranil jednou. Bylo to v Maroku a museli jsem okamžitě letět zpátky, protože měl nešťastně zlomenou nohu a musel na operaci do Evropy. Jinak se naštěstí nestalo nic vážného.
A vy jste se v nebezpečné situaci neocitli?
Štěpán: Tak například na Dakaru skoro každý rok zemřou lidé. Rok před tím, než jsme tam byli my, zemřela jedna novinářská posádka v autě. Člověk je tam nevyspalý, řídí po úzkých horských cestičkách, a pokud usne, opravdu může jít o život. Podobné je to v horách, kde padají laviny. Nebezpečí samozřejmě představují také zvířata. V Argentině jsme potkali chřestýše, pak jsem se setkali s medvědy, pakobrou, mořskými jedovatými hady. Musím ale zaklepat, vyloženě o život nám nikdy nešlo. Nebo o tom alespoň nevíme.
A kdy jste se nejvíc báli?
Martin: Nejvíc jsem se bál v Dominikánské republice, kde jsme točili pro Českou televizi Objektiv. Místo, kde jsme natáčeli, bylo velmi zaměřené na turisty a já chtěl vidět něco autentického. Potkal jsem jednoho chlápka a ten mi nabídl, že mi ukáže pravou „Dominikánu“ a vzal mě na trh. Byli tam jen tři běloši, kolem voodoo obchody, obchodníci sekali kohoutům hlavy a spousta překupníků z Haiti tam rozprodávala humanitární pomoc po zemětřesení. Nebylo to nic příjemného. Dobrý pocit jsem neměl ani ve slumech v Jižní Americe. Člověk pořád slyší příběhy, jak tam chytají turisty a s mačetou po nich vymáhají peníze.
Stalo se, že jste nějaké natáčení kvůli přílišnému riziku odmítli, nebo jdete do všeho?
Štěpán: Do všeho ne. Asi bych nejel do zemí, kde zuří nějaký konflikt, třeba do Sýrie nebo středoafrických zemí.
Už jste si po těch deseti letech splnili svůj sen?
Martin: To ještě asi ne, zatím je to jen cesta, ještě chceme pokračovat.
Co by mělo být završení toho všeho?
Štěpán: Zatím děláme z devadesáti procent klientské práce. Vrchol by byl, kdybychom si vymýšleli náměty a sami si na to byli schopni sehnat peníze. To se nám zatím daří tak z deseti procent. Pokud by se to obrátilo, bylo by to super.
Specializujete se na sportovní videa. Chtěli byste se pustit v budoucnu i do něčeho jiného?
Štěpán: Rozhodně. Sportovní videa vnímáme jako líbivou, ale někdy lehce povrchní věc. Také to není obor, kterým je snadné se uživit. Oběma nám je letos třicet a postupně bychom se také chtěli začít věnovat vážnějším tématům v rámci našich autorských věcí.
Na první pohled máte skvělou práci. Má i stinné stránky?
Martin: Třeba právě tu, že hodně cestujeme. Před dvěma lety jsem byl víc na cestách než doma. Kolikrát jsem z jednoho místa rovnou letěl na druhé. Jednou jsme takhle přelétávali dva a půl měsíce. Právě v tu chvíli hrozí, že se dostaví „ponorka“. Pak je to i určitým způsobem nepohodlné. Nemáte si kde vyprat, nevíte, kde budete druhý den spát.
