Lékař Roman Karkhut přiznává, že vyostření situace čekal. Přesto jej válka zasáhla do morku kostí. Když viděl, jak agresor ničí jeho zemi, ptal se nejprve sám sebe, jak může pomoct. Pak začal organizovat pomoc pro rodnou Ukrajinu.
Říkáte, že jste tušil, co se stane…
Ten problém eskaloval na východě Ukrajiny od roku 2014. To, co se stalo, jsme očekávali všichni. Jen nikdo nevěděl kdy. Bohužel, Rusko neuznává žádná pravidla. Ani ohledně války.
Máte na Ukrajině rodinu?
Mám tam rodiče, sestru a další příbuzné. Naštěstí žijí v západní části Ukrajiny, kde se nebojuje. Přesto jsou zde zaznamenány útoky na vojenské objekty. Jsou tam lidé, kteří ty útoky připravují. Takže i když tam je relativní klid, ta situace normální není.
Uvažujete o tom, že byste své příbuzné přivezl sem, do Česka?
Už jsme o tom mluvili, navrhl jsem jim to. Jenže oni nechtějí. Chtějí zůstat a pomáhat.
Vy pomáháte i odsud…
Když začala válka, hned následující den jsme se s kolegy v nemocnici bavili o tom, co bychom mohli udělat, jak pomoci. Měli jsme seznamy, co potřebuje armáda, co obyčejní lidé. Nejdůležitější byl zdravotnický materiál a léky. Obrátil jsem se tedy na nemocnici, zda by bylo možné takovou sbírku udělat, a povedlo se, za což vedení a personálu nemocnice velice děkujeme. V pondělí jsme vše sesbírali a ve středu vezli na ambasádu.
Co se s humanitární pomocí bude dít dál?
Na ukrajinské ambasádě se vše roztřídí a odveze na hranice. Další distribuci už zajišťuje ukrajinské ministerstvo zdravotnictví.
Vy jste však o víkendu rozjel další akci…
Měl jsem volno, ale nemohl jsem jen tak sedět doma. Na seznamech byly i věci pro lidi, kteří museli opustit domovy. Takže spacáky, deky, teplé oblečení. Řekl jsem si, že něco nakoupím a odvezu. Měl jsem ale ještě nějaké místo v kufru, a tak jsem zkusil napsat na Facebook. A strhla se mela.
V jakém smyslu?
Během chvíle se ozvaly desítky lidí. Musel jsem zavolat kolegy z nemocnice na pomoc s organizací a tříděním věcí. Narychlo jsme sehnali garáž, kde jsme pomoc shromáždili. Lidé byli skvělí. Přinesli hygienické potřeby, spacáky, stany, obvazy, trvanlivé potraviny, konzervy, dětskou výživu i oblečení. Bylo vidět, že chtějí pomoci. Nakonec jsme naplnili dvě dodávky a čtyři osobní auta.
Překvapilo vás to?
To rozhodně, něco takového jsem nečekal. Věděl jsem, že všichni chtějí pomoct, ale že během několika hodin a nadto v sobotu budeme mít tolik věcí, to pro mne bylo skutečně překvapení. Ale byl jsem posléze překvapený i v Praze, kam jsme věci vezli. Dozvěděl jsem se, že sběrná místa už nepřijímají, v tuto chvíli jsou prostě plná. Potřebují už jen zdravotnický materiál, léky a věci pro armádu. Třeba neprůstřelné vesty, přilby a podobně. Problém je v tom, že pomoc už se hromadí na hranicích, protože na Ukrajině logistika příliš nefunguje. V tuto chvíli se tedy jako smysluplnější jeví ji koncentrovat spíše ve městech, kam uprchlíci míří. Ti lidé, kteří přijíždějí, budou potřebovat pomoc. Mají s sebou jen pár věcí, kufřík, batoh na zádech a to, co mají na sobě. Nic jiného.
Budete dál pomáhat?
V chebské nemocnici je osm lékařů z Ukrajiny a všichni pomáhat samozřejmě chtějí. Problém je ten, že seznamy požadavků, například na léky, se mění každý den. Často než stačíme zareagovat, už se shání něco jiného. Snažíme se také zajistit nějaké prostředky pro armádu, ale tady už nic prakticky není. Vše je vyprodané a odeslané na Ukrajinu. Známý se mě také ptal, zda není možné sehnat sanitku, klidně nějakou starší, vyřazenou. Že by ji nutně potřebovali, protože jim chybí transportní vůz. To ale nevím, jestli se podaří zajistit.
V kraji už jsou stovky uprchlíků s dětmi. Řešíte, co by mohlo nastat, pokud bude některý z nich potřebovat lékařskou pomoc a nedomluví se?
Ano, přemýšlíme i nad tím. V nemocnici je nás osm, takže je pravděpodobné, že tu nějaký ukrajinský lékař bude sloužit, a tedy bude v případě potřeby překládat. Vím to z vlastní zkušenosti. Už jsem fungoval jako tlumočník například na gynekologii, i když jsem internista. Ale také můžeme využít komunikační karty, které jsou na intranetu nemocnice uloženy v různých jazycích, i v ukrajinštině. Lékaři i sestry o tom vědí, takže ten základ se dá zjistit i tímto způsobem.
Myslíte si, že se utečenci budou učit česky?
Víte, to záleží na každém z nich. Na tom, jak dlouho tu budou chtít zůstat. Mnoho lidí počítá s tím, že válka nepotrvá dlouho a že se rychle vrátí domů. Takže předpokládají, že vlastně češtinu nebudou moc potřebovat. Ale co když boje jen tak neskončí? Jak to bude s dětmi, které by měly nastoupit do škol? Ty se budou muset něco naučit. Přemýšlel jsem, že mám doma nějaké materiály pro výuku češtiny a napadlo mě, že je nabídnu k okopírování pro děti, protože ty to budou potřebovat nejvíc. Na druhou stranu se právě děti učí jazyk velmi rychle. Vidím to na svém téměř sedmiletém synovi, který už nyní mluví česky líp než já.
Dovolím si teď trochu osobnější otázku. Jak vás osobně zasáhly první zprávy o invazi? Že se střílí a umírají lidé, že vypukla válka?
První myšlenka byla, že nemohu nijak pomoct, když jsem tady. Přemýšlel jsem i o tom, že Rusové prostě přijdou do Kyjeva a Ukrajina se stane součástí Ruska. A překvapilo mě, že to se nestalo. Viděl jsem, jak se zachoval prezident, jak se lidé semkli a že většina vládu otevřeně podporuje. Připadá mi, že tím, jak se lidé spojili, je nyní stát mnohem stabilnější. Dřív totiž byly velké rozdíly mezi západem a východem země, a to i v myšlení lidí… Přece jen Ukrajina je velký stát. Ale teď je situace absolutně jiná. Národ se semkl proti agresorům, co mu ničí zem. V těch lidech je ohromný potenciál a v jejich čele stojí prezident, který je skutečným vůdcem.
