„Prvního pacienta, kterého jsme v kraji s covidem-19 převáželi, se nám asi zjistit nepodaří,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Jiří Smetana, ředitel Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje.
Kdy jste poprvé slyšel o onemocnění covid-19?
Někdy na přelomu let 2019 a 2020 se objevily první zprávy z Číny. Tehdy to pro nás všechny byla ještě exotická choroba podobně jako svého času SARS 1 a MERS, tedy viry, které se šířily v této části světa. Pak se začalo mluvit o italských lyžařských střediscích. To byl nějaký leden či únor 2020. Koncem února jsme měli na krajské hygienické stanici přednášku, kde nás s tímto virem seznámili s tím, že je v Evropě. Sem se dostal někdy začátkem března. Pak už přišel ples v Mariánských Lázních. Co jsem se koukal do záznamů, 10. března jsme začali testovat, tehdy bylo prvních pět testů právě v Mariánských Lázních. Pak následovaly další.
Myslel jste si v té době, že se z covidu-19 vyklube tak velký průšvih?
Ze začátku určitě ne. V březnu a dubnu to probíhalo mírnějším způsobem. Možná to bylo dané i tím, že končila sezona respiračních infekcí. Do toho v době, kdy bylo pár nakažených, přišel tvrdý lockdown. Podle čísel ze světa to vypadalo, že to bude něco jako chřipka. Teď nemyslím sezonní chřipku, tedy onu pověstnou „chřipečku“. Mluvím o epidemii chřipky, která jednou za pár let po mutaci přišla a vyžádala si jenom v ČR životy několika tisíc lidí, ve světě pak obvykle přes půl milionu. Jenom se o tom nemluvilo. Hlavně chřipka, která nemocné zabíjí, zabíjí stejným mechanismem jako koronavirus. Možná mladší se z takové chřipkové epidemie vzpamatovávají rychleji.
Kdy se situace ohledně covidu-19 změnila?
Dost ji změnila zima, kdy vir začal mutovat, a zdá se, že minimálně britská, možná některé další mutace, jsou trošku ostřejší. Pořád jsou následky onemocnění odstupňované podle věku, nicméně stále častěji postihuje mladší lidi. Těžko odlišit čísla od dojmologie. Tím, že je onemocnění celkově víc rozšířené, tak je samozřejmě i mladších víc. Pořád platí to, že pokud je nemocných x osmdesátníků, sedmdesátníků je polovina, šedesátníků čtvrtina a tak dále. Ale znamená to, že mezi padesátníky a čtyřicátníky jsou dnes stovky nemocných. Teď můžeme říct, že covid-19 je ostřejší než chřipka. Je to RNA virus, takže řada vlastností bude podobných, nicméně to, že se nemoc dostane do takových rozměrů, jsme netušili. Otázka je, nakolik v tom hraje roli fakt, že řada lidí se nikdy v minulosti s koronavirem nesetkala a jejich imunitní systém reaguje atypicky. To, co zabíjí, není samotný virus, ale reakce jejich vlastního imunitního systému.
Můžete to nějak vysvětlit?
Když se jako dítě setkáte s jakýmkoliv antigenem včetně virů, imunitní systém pracuje naplno. Brzlík produkuje T lymfocyty a relativně snadno se tvoří paměťová imunita. Kolem puberty brzlík zanikne, budování imunitního systému je energeticky dost náročné. Původní záměr přírody zřejmě byl, že to, s čím se lidský organismus setká do 15. či 16. roku, stačí na celý život. Když se ale ve středních letech setkáte s něčím novým, imunitní systém nefunguje jako u dítěte. Tím se dostáváme k tomu, co se děje nyní. Řada jedinců, dá se říct že většina, se s novou nemocí vyrovná. Pokud máme milion pozitivně testovaných lidí a odhadem tři až čtyři miliony těch, kteří nemoc skutečně prodělali, vypadá to, že většina z nich ji prodělala bez příznaků. Ale stále je zlomek jedinců, kteří mají těžký průběh. Pět deset procent z celkového počtu. Řada z nich potřebuje kyslík a péči v nemocnici. Dvě procenta z registrovaných a možná půl procenta z odhadovaného počtu pak umírá. Takto statisticky řečeno to nevypadá jako velké číslo, vždyť 99,5 procenta lidí přežije. Ale to půlprocento jsou ty tisíce pacientů, kteří zablokovali nemocnice.
Vzpomenete si, kdy záchranka poprvé vezla prokázaný případ onemocnění covid-19? A jak se oproti dnešku řešila veškerá opatření?
První případ si vybavím jen těžko. Bylo to ale někdy v začátcích v souvislosti se zmiňovaným plesem v Mariánských Lázních. Ale normálně, když jsme jezdili k infekčním pacientům, měli jsme už tehdy respirátory, brýle, štít a rukavice. Na rozdíl od současnosti jsme na každém výjezdu nepoužívali overaly. Do nich jsme se ale začali oblékat poměrně brzy, už někdy během března a dubna. Zpětné dohledávání úplně prvních případů je složité i tím, že u většiny případů máme jen podezření na koronavirus a laboratorní průkaz se provádí až v nemocnici. Tehdy to byla respirační infekce nebo horečka. Pod tím se mohl skrývat koronavirus, ale i chřipka, ostatní respirační infekce či úplně jiný problém. Pacienta číslo jedna tedy asi neurčíme. Co si vybavím je, že zpočátku to byly jednotlivé případy. Říkali jsme si: „Už jsme jich vezli padesát! Sto!“ A to v řádu týdnů. Dnes vozíme desítky lidí denně.
Z podobných zásahů se asi nikdy rutina nestane, ale přece: kdy se převozy koronavirových pacientů dostaly na denní pořádek?
Během loňského podzimu. Přes léto byl vcelku klid, pak to znovu začalo v září, říjnu. Naši lidé to už měli z jara nacvičené, začali si zvykat, protože se to rozjelo opravdu ve velkém. Tehdy se z používání obleků stala skutečně rutina. Od té doby to ve větší či menší míře jede prakticky nepřetržitě. Dnes je řada věcí zautomatizovaných. Z druhé strany tím, jak to nebere konce, je řada lidí unavených. Začíná být znát podrážděnost jak na straně pacientů, tak někdy i záchranářů.
Koronakrize ovšem není jen o výjezdech k pacientům. Nakolik vám všechny další úkony komplikují práci?
Pro lidi ve výjezdu se kvůli nutnosti obléknout si overal prodlouží výjezd. Po výjezdu musí sanitu vydezinfikovat, takže vyhází všechny použité jednorázové pomůcky a dají nové. Dezinfikují i celou sanitu, čas od času se dělají komplexnější očisty vozů. Výjezdy jsou kvůli tomu komplikovanější. Druhá komplikace je umísťování pacientů. Někdy tak musíme jezdit do vzdálenějších nemocnic nebo před regionální nějakou dobu čekají, než se situace vyřeší.
Kam nejdále jste vezli pacienta?
Jezdíme do sousedních krajů. I do Prahy, Jihočeského kraje, do Liberce… Teď možná budu střílet od boku, ale myslím si, že nejdál jsme jeli na Vysočinu. Nejezdíme ale rovnou, takříkajíc mezipřistání máme v místních nemocnicích, odkud pak putují dál. Hodně nám pomáhá třeba Meditrans, který vypraví konvoj, někdy vyjede i Fénix z pražské záchranky, který najednou pobere až 12 pacientů. Laici mají občas představu, že bychom je měli vozit do nemocnic mimo region rovnou. To když bychom udělali, tak tady bude deset sanitek různě po republice a kapacita záchranky v ten okamžik bude na polovině. To si nemůžeme dovolit.
Jak se díváte na možnost, že by se pacienti mohli převážet do blízkých nemocnic v Německu?
Roky jsem zastáncem toho, že pokud chceme mít Evropskou unii, tak by to taky mělo tak fungovat. My bychom tak měli s Weidenem či Hofem spolupracovat stejně jako třeba s Plzní nebo Ústím. To, že to po letech takto nefunguje, je, troufám si říct, ostuda. Dluh politiků. To, že se nyní pacienti nevozí do Německa, značí, že si naše nejvyšší politická reprezentace zřejmě chtěla něco dokazovat. Dnes to povolila, je to ale administrativní proces, který není úplně jednoduchý. Spolupráci na mezinárodní úrovni si prostě představuji jinak. Byl bych tedy jednoznačně pro, abychom mohli pacienty vozit do Německa. Proč je vozit do Jihlavy, když 30 kilometrů za hranicemi je nemocnice, která má rezervní kapacity? Byl bych pro, aby podobná spolupráce fungovala normálně, nejen při covidové pandemii. V současných dnech se předělává rámcová smlouva o spolupráci, tak se ji snad podaří dostrkat někam dál. Uvidíme.
Teď máme asi třetí vlnu onemocnění. Kolik jich podle vašeho odhadu bude celkem?
Chtěl bych být optimista a věřit tomu, že poté, co se řada lidí promoří a řada naočkuje, že by to mělo během léta jít do útlumu. Příští podzim a zimu budeme mít určitě další vlnu, snad už mírnější. Možná, že už se mezitím objeví i nějaký lék, optimisticky vypadá výzkum v Izraeli. Po létě 2022 by z covidu-19 mohla být sezonní infekce. Samozřejmě se může řada věcí zvrtnout. Může přijít třeba nečekaná mutace. Ale chtěl bych věřit v takový průběh. Covid-19 je často srovnáván se španělskou chřipkou. Ta odezněla po třech čtyřech sezonách. Dnes jsme v medicíně o kus dál, vyvíjíme očkovací látky, moderní léky, tak by to mohlo být trochu kratší.
