Jindřich Lát je v současnosti velitelem pořádkové služby Městské policie...

Jindřich Lát je v současnosti velitelem pořádkové služby Městské policie Karlovy Vary. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Městský policista musí být trochu psycholog, říká karlovarský strážník

  • 5
Patří k nejdéle sloužícím strážníkům karlovarské městské policie. Letos Jindřich Lát její uniformu obléká už pětadvacátým rokem. Z běžného pochůzkáře se za čtvrtstoletí vypracoval až na velitele pořádkové služby. „Po práci v ulicích se mi občas zasteskne,“ říká letošní jubilant.

Co vás před pětadvaceti lety vedlo k tomu, že jste se přihlásil do tehdy krátce fungující městské policie?
Bylo to osobní přesvědčení a smysl pro řád, který mám v sobě už odmalička nastavený. Dva roky jsem ležel v nemocnici. Za tu dobu jsem si zvykl na režim a řád, což asi každé dítě nemá. Právě smysl pro režim a řád se tak stal jednou z mých vlastností.

Vzpomenete si ještě na první případ, který jste řešil, nebo na první pokutu, kterou jste kdy udělil?
Je to zvláštní, ale nevzpomenu si ani na jedno. Je to přece jenom už hodně let.

Kolik let jste strávil takříkajíc na ulici?
Od roku 1994 až do května roku 2005.

Jindřich Lát

45 let

  • Je ženatý, má tři děti. Vyučil se brusičem skla v Moseru.
  • Absolvoval bakalářské studium řízení lidských zdrojů na Univerzitě Jana Ámose Komenského.
  • U městské policie pracuje od 7. listopadu 1994, posledních deset let jako velitel pořádkové služby.
  • Vedle rodiny patří k jeho zájmům příroda, sportovní střelba, cyklistika či plavání.
  • Je instruktorem spinningu a K2 hikingu.

Někdy v té době jste se stal jedním ze zakládajících členů cyklohlídek v Karlových Varech. Bylo to skloubení vašeho koníčku s prací?
Ono už mé zaměstnání je mým koníčkem. Vždy jsem chtěl k ozbrojeným složkám. Měl jsem v plánu přihlásit se ke státní policii, ale vzhledem k tomu, že mám takzvanou modrou knížku, jsem neuspěl. U městské policie nebylo absolvování základní vojenské služby podmínkou. Díky tomu jsem si svůj cíl mohl splnit. Cyklohlídky vznikly v roce 1997. Ještě předtím se ale mluvilo i o hlídkách na koních. Tehdejší velitel Miroslav Pubrdle měl zkušenosti ze stáže v USA, kde viděl cyklohlídky. A moc se mu ta myšlenka zalíbila, dal jí proto zelenou. Hlídky na koních mají svá omezení. Zvíře například nemůže být ve službě 12 hodin denně, zatímco cyklisté ano. A prakticky celoročně. Já například jezdil i v mínus dvaceti stupních.

Asi bude těžké spočítat, kolik kilometrů jste po Karlových Varech najezdil?
Zhruba sedm tisíc kilometrů ročně. Služebně. Jako cyklista jsem měl na starosti Drahovice a lázeňské lesy až po Olšová Vrata. Když někdo vypadl, bral jsem i další úseky, takže jsem jezdil i v Olšových Vratech, Bohaticích, Doubí… Vystřídal jsem vlastně všechny okrajové oblasti města.

Dnes jste více méně kancelářský pracovník. Jak vzpomínáte na dobu pochůzkové práce či na vaši činnost v cyklohlídkách?
Na tuto etapu budu vzpomínat vždy v dobrém. Jsem hodně založený na kontakt s lidmi, na komunikaci s nimi, proto mi práce na ulici občas trochu chybí. V tom je základ naší práce. My jsme vlastně takoví vyjednavači. Přestupci většinou nejsou žádní grázlové. Jsou to úplně normální lidé, kteří jen nemusí mít svůj den. Často si navíc třeba ve stresu ani neuvědomí, že se nějakého přestupku dopustili. Pak je složité hned na začátku vypozorovat, jak s člověkem mluvit, aby jej strážník nerozčílil až k nekontrolovanému chování. Každý městský policista tak musí být trochu psycholog a umět s lidmi pracovat. A když to neumí, je to na jeho práci hned vidět.

Vyjdete ještě dnes někdy z kanceláře ven na ulici?
Dělám většinu akcí v Karlových Varech. Minulý rok jsem ale šel i do běžné služby, protože jsem chtěl vidět práci jednoho kolegy, který je tady krátce. Venku se za těch 25 let moc nezměnilo. Někteří lidé jsou stále podráždění, i když možná z malinko jiných důvodů než v minulosti. Možná i kvůli tomu, že mají malé povědomí o naší práci.

Dokážete říct, co vám práce za 25 let dala, a co naopak vzala?
Nevzala mi nic. Jenom mi dala. Dala mi strašně moc do života. Žádná jiná profese by mi tolik dát nemohla. Osobně mohu říct, že mi městská policie pomohla splnit mé sny. Jsem adrenalinově založený člověk, takže jsem si udělal potápěčský či lezecký kurz. A to by se mi asi jinde nepovedlo. Když se bavím s potenciálními uchazeči o práci u nás, vždy se mě ptají, co jim můžeme nabídnout. A my jim ukazujeme nejrůznější benefity, ale ty nejsou vůbec důležité. Práce u městské policie naučí mladého člověka kontaktu s lidmi, naučí jej komunikovat a orientovat se ve společnosti. Vědí, jak fungují úřady. Prostě dostane takové informace, které ve škole nezíská. Je to neskutečná škola života.