Jaké to byly rozdíly?
Oblast Sudet se samozřejmě od vnitrozemí lišila, vždyť i dnes se liší zvyky vesnici od vesnice. Tady v příhraničí, kde žilo především obyvatelstvo jazykově německé, se možná víc než ve vnitrozemí spojuje s adventním časem svátek sv. Martina, tedy 11. listopad. Tehdy končila čeledi služba u sedláků. Také se držel svátek sv. Kateřiny, který připadá na 25. listopad, kdy v obou regionech shodně končily taneční zábavy. Zákaz tance trval až do masopustní doby, která začínala po Třech králích.
Jak se tedy lidé bavili, když nemohli tancovat?
V oblastech, kde se pěstoval len, což bylo třeba Chebsko, chodili na přástky. Ženy se sešly a předly len. V pozdějších dobách, kdy už se len tolik nepěstoval, se například dralo peří.
Z toho období se vymyká Ondřejská noc. Proč?
Na sv. Ondřeje, tedy 30. listopadu, začínal advent. Ondřejská noc je plná duchů a jejich rejů. Lidé se báli, aby jim duchové neuškodili, a tak třeba do polí zapichovali košťata nebo pruty, které měly ochránit budoucí úrodu. Také rachotili starými hrnci, aby duchy zahnali. Ondřejská noc je vlastně první věštecká noc, kdy se lidé snažili nahlédnout do budoucnosti. Věštili pak ještě několikrát, protože věřili, že každý člověk má mít šanci nepříznivou sudbu změnit. Proto se v tomto období objevuje v příhraničí hned několik věšteckých nocí. V českém prostředí se předpovídala budoucnost nejčastěji pouze na Štědrý večer.
Jak vypadalo takové věštění?
Třeba se házelo botou. Děvče stojící zády ke dveřím usuzuje z toho, jak bota dopadne, zda se vdá. To je velice starý zvyk, ale tady na Chebsku se v některých vesnicích házelo vsedě. Věští se také z polínka. Rovné a pěkné polínko, které si dívka poslepu z hromady vytáhne, znamená mladého statného ženicha, křivé a sukovité staršího a nepříliš pohledného muže. Lije se olovo. Na Chebsku se předpovídalo i ze zvedání hrnečků. Nejčastěji jich bylo sedm. Pod každým byl nějaký předmět. Uhlí znamenalo smrt, smutek či bídu, chleba značil dobrou úrodu a blahobyt. Peníz bohatství, panenka nebo sirka svatbu nebo narození dítěte, prstýnek svatbu nebo zásnuby, červená látka slibovala radost, ale hřeben znamenal nemoc nebo také vši. Děvčata také třásla plotem nebo stromem a k tomu měla říkanku. V překladu zněla: Prosím já tě, Ondřeji, zjev mi mého milého, co já půjdu za něho.
Po Ondřeji následují další svatí. Třeba Barbora a Mikuláš. Jak tyto dny lidé prožívali?
Na sv. Barboru 4. prosince dodnes známe zvyk trhat třešňové větvičky a čekat, zda do Štědrého dne rozkvetou. Den poté přichází Mikuláš. Na Chebsku a Karlovarsku obcházel stavení sám nebo v doprovodu Cempra, což byla figura trochu připomínající čerta. Někde se jí říkalo také Zemba nebo Krampus. Děti ten den dostávaly ovoce, ořechy a často také perník. Na Chebsku se pekla z perníku zvířátka, ne figurky čerta a Mikuláše jako jinde. Z Karlovarska je známá hezká říkanka, kterou děti musely před Mikulášem přeříkat: Známe dobře otčenáš, víme, kdo je Mikuláš, Mikuláš je nerad bosý, proto 150 bačkor nosí.
Následuje svátek sv. Lucie. Má i tento den svá specifika?
Noc na 13. prosince je opět magická. Věští se stejně jako na Ondřeje. Ale obchůzky Lucek tak, jak se děly v česky mluvícím prostředí, tak ty na Chebsku neznáme.
Na sv. Tomáše je slunovrat. Je tato noc také zasvěcená magii?
Ano, 21. prosince se opět věštilo. Na Chebsku se na sv. Tomáše také vařilo sušené ovoce, které se servírovalo na štědrovečerní tabuli. Je zde také známá pověst o paní Holle, která sem zasahuje z německých zemí. Paní Holle dohlíží na to, zda ženy nepředou. I ty nejpracovitější si dávaly pozor, aby na sv. Tomáše nevzaly vřeteno do ruky, protože to přinášelo smůlu. A obchůzky s paní Holle dodržování zákazu kontrolovaly.
A už přichází ten nejdůležitější den, 24. prosinec…
Kdepak. Tím nejhlavnějším dnem byl pro naše předky Boží hod vánoční, tedy 25. prosinec. Samotný Štědrý den už sice v sobě nesl příslib něčeho výjimečného, ale v podstatě byl až do východu první hvězdy dnem docela obyčejným. Vařilo se, a to i na následující den, kdy se vařit nesmělo. Na Chebsku se jako nejsvátečnější venkovské jídlo chystalo vepřové se zelím. Ryba patřila spíše do měst. Vrcholilo pečení, pekly se vánočky a štoly, které se tady v Egerlandu pekly souběžně. Zapovězeno však bylo praní a věšení prádla, muselo se dávat pozor na střepy, ty nosily smůlu, nezatloukaly se hřebíky. Zajímavé bylo, že se nesmělo nic půjčovat. I to přinášelo smůlu. Zdobil se také vánoční stromek, ale tajně, aby jej děti neviděly, protože stromek přece přináší Ježíšek.
Tady v příhraničí také znali Ježíška?
Ano, ale představovali si ho asi trochu jinak než v Čechách. Ježíšek měl být malé dítě v košilce, s křidélky jako andělíček. Zalévala ho zlatavá záře, protože jezdil ve zlatém kočáře, který táhl bílý kůň.
Jak vypadala štědrovečerní večeře?
Na stole mělo být nejméně sedm chodů. Ale musíme si uvědomit, že jako samostatný chod se počítal třeba i punč nebo čaj. A dokud se jedlo, nesmělo se vstát od stolu. To mohla udělat nanejvýš hospodyně nebo nejstarší dcera. U stolu měl vždy sedět sudý počet lidí. Kde to nebylo možné, prostíral se talíř navíc pro pocestného. Na Chebsku ale bylo rozšířenějším zvykem, že se na stole přes noc nechával pecen chleba nebo přímo večeře, kdyby nějaký poutník přišel.
Jaké byly štědrovečerní zvyky?
Hospodář například rozkrajoval jablko. Vybíralo se to největší na stole a muselo se rozkrojit tak, aby se objevila hvězdička. Zároveň se ale nesměla překrojit jadérka. Každé takové jadérko by totiž hospodáři život o rok zkrátilo. On pak to jablko krájel na takový počet dílků, kolik bylo lidí u stolu. Když každému podával jeho kousek, promluvil k němu, že si má na svoji rodinu pokaždé vzpomenout, ať je kdekoli. Že i v nejtěžších chvílích je na světě někdo, kdo na něj myslí a ke komu se může vrátit. Zbytky od stolu se nosily ke stromům. Na Chebsku se říkalo, že se jídlo nosí Cemprovi. Nosilo se i dobytku, tomu se říkalo pamlsek. Nejdůležitější pak byla návštěva půlnoční mše. K ozdobenému stromku se chodilo po bohoslužbě, nebo dokonce až ráno. K tomu dni se také vztahuje spousta pranostik. Například na Chebsku se říkalo, že když je o Štědrém večeru na nebi hodně hvězd, urodí se hodně brambor.
Co dělali lidé následující dny?
Boží hod vánoční byl věnovaný návštěvám dosažitelných příbuzných a sousedů. Odpoledne pak navštěvovali kmotři své kmotřence. Svou roli také mají barborky, nakvetlé třešňové proutky, kterými chlapci měli právo vyšlehat děvčata a ženy. Ty jim to vracely před Novým rokem. Na Štěpána, tedy 26. prosince, se návštěvní povinnosti rozšiřují i na známé a přátele. Na Ašsku, Chebsku a Plesensku bývalo zvykem, že dostávali kmotřenci od kmotrů dárek, v okolí Kraslic a na Sokolovsku se na Štěpána obdarovávali kmotři. Starým zvykem bylo objíždění kostela na koních, protože sv. Štěpán je patronem koní a to objíždění bylo spojeno se svěcením koní.
A teď už následuje Silvestr?
On tu byl vlastně ještě jeden svátek. Říkalo se mu Mláďátka a slavil se 28. prosince. Dnes už docela zanikl, ale tehdy to byl den, který do rozzářeného svátečního období vnesl smutnou připomínku vraždění neviňátek. Velký pozor se ten den dávalo na děti, nejvíce jim hrozilo utonutí. Také se říkalo, že děti narozené na Mláďátka budou jistým způsobem celý život nešťastné. A právě na Mláďátka mohly ženy vyšlehat větévkami barborek muže.
Jak lidé trávili poslední den v roce?
Do přelomu 19. a 20. století byli doma. Teprve po 1. světové válce se objevuje ve velkém slavení na veřejnosti. A opět je to věštecká noc, tedy další šance napravit případnou špatnou předpověď. Na Chebsku a Karlovarsku bývalo zvykem vařit speciální knedlíky, do nichž byly vloženy papírky s přáním. První knedlík, který vyplaval na hladinu, se otevřel a přání se četlo přede všemi nahlas. O půlnoci byl velmi rozšířený zvyk bušení do stolu. Na Nový rok také obcházely staré ženy stavení s novoročním přáním, dodržoval se také obchůzkový zvyk vymetání starého a vítání roku nového. Do poloviny 19. století se na Chebsku dodržovalo řinčení a křik o silvestrovské noci. Velmi rozšířené bylo i novoroční vytrubování. V Chebu se ještě ve 30. letech minulého století troubilo z hradní věže. Na Nový rok také na Chebsku čeleď znovu nastupovala do služby.
Jsou známé některé obyčeje, které se v tomto období držely pouze u nás v kraji?
Přímo v Karlových Varech je zaznamenán jeden a je velmi zajímavý. Na schodišti tamního kostela sv. Máří Magdalény se před půlnocí scházely ženy, aby si z kostelních schodů nametly štěstí. Byly zahalené v šátcích, nesměly promluvit ani se zasmát. S sebou měly březové košťátko, králičí pacičku, dřívko, nůž a papírový sáček. Jakmile začal zvon odbíjet půlnoc, začaly smetat prach. Když bylo nasněženo, musely nejprve košťátkem odstranit sníh a pak nožem a dřívkem na hromádku nahrabaly prach. To bylo možné jen v době, když zněly zvony. Potom prach králičí pacičkou nametly do pytlíku. Jakmile zazněl poslední úder zvonu, bylo třeba třikrát bouchnout do kostelních dveří. Pak prach beze slova odnesly domů, nechaly uschnout a vložily do truhličky, v níž byly doma uloženy peníze. Říkalo se, že nejvíc štěstí má ta domácnost, která má sedmiletý prach. Tedy ta, kde se sedm let za sebou podařilo ženě prach z kostelních schodů namést a přinést domů. Pak už přicházejí Tři králové a začíná masopustní doba, čas veselí a tancovaček.
