Pavla Janiššová, herečka Západočeského divadla Cheb s dcerou Miladou.

Pavla Janiššová, herečka Západočeského divadla Cheb s dcerou Miladou. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Bojím se, abychom si nezvykli na bezkontaktní kulturu, říká herečka

  • 2
Mojí velkou obavou je, aby si lidé příliš nezvykli na virtuální kulturu. To jsou slova Pavly Janiššové, herečky Západočeského divadla v Chebu a držitelky ceny Thálie pro umělce do 33 let za rok 2015. Stále tak v sobě živí naději, že se divadlo přece jen brzy otevře.

To, že jsou divadla stále zavřená, přesto v současné době nedělá oblíbené herečce na tváři tolik vrásek jako jejím kolegům. Během loňského roku totiž přivedla na svět svou druhou dceru. Její práce jí však přesto velmi chybí.

Jak byste stručně charakterizovala uplynulý rok?
Asi ho budu vždy vnímat trochu jinak než ostatní. Když začala celá tahle covidová situace, byla jsem v posledním trimestru těhotenství. Pak jsem porodila a nastoupila na mateřskou. Do života mi zkrátka vstoupilo miminko a pandemie byla jen vedlejší okolnost.

Jaké pocity u vás před rokem v březnu převládaly?
Ze začátku asi hlavně strach. Bylo zvláštní, když se všude vylidnily ulice jako v nějakém válečném stavu. A uběhl rok a situace je velmi podobná. Jen jsou lidé mnohem víc unavení.

Pamatujete si ten den minulého roku, kdy vláda vyhlásila první velký lockdown?
Ano, zrovna jsme hráli v Karlových Varech představení Škola základ života. Byla to dopolední produkce pro školy. Těsně před začátkem bylo vyhlášeno, že následující den se Česko uzavře. Že děti už nepůjdou do škol a my, jakožto divadelníci, nepůjdeme do práce. Došlo nám, že na nějakou dobu hrajeme naposledy. Bylo to zvláštní.

Na co jste v tu chvíli myslela?
Nejvíc asi na kolegy na volné noze, kteří tím přišli o práci, a během představení jim to začalo docházet. Oproti tomu školáci se v tu chvíli ještě radovali, že druhý den nemusí do školy.

Napadlo vás v tu chvíli, že celá ta situace se může táhnout déle než rok?
Strašně jsem doufala, že to bude jen na chvíli. Člověk měl v sobě stále nějakou víru, že tohle se přece nemůže stát. Že jsme tak vyspělá civilizace a s pandemií si budeme umět poradit. Nenapadlo by mě, že virus ochromí celou planetu na tak dlouhou dobu. Věděla jsem, že třeba se španělskou chřipkou lidstvo bojovalo dva roky, ale říkala jsem si, že jsme o 100 let dál a že tak dlouho to trvat nebude.

Držela vás tato víra i třeba v průběhu léta?
Dost jsem chtěla věřit předpovědím toho typu, že vir sám zmizí, protože není přírodního původu, ale nestalo se. Nyní cítím hlavně respekt - covid-19 jsme si bohužel s manželem i osmiměsíční dcerou prodělali letos v únoru. Ta nemoc je závažná a zákeřná. Ačkoliv my sami jsme měli štěstí na lehký průběh, tak máme v blízkém okolí několik lidí, kteří se dostali do velmi vážného stavu.

Zaznamenala jste i přesto v posledním roce také nějaké pozitivní jevy?
Nevím, jestli to souvisí s covidem, ale všimli jste si, jak se letos srovnalo počasí? Po tak dlouhé době byla tuhá zima a sníh, léto, které nebylo tak suché. Mám pocit, že příroda se trochu oklepala. Spoustu pozitivních jevů vnímám i na poli mezilidských vztahů – všichni lidé v mém okolí tak trochu zpomalili. Moje rodina patří k těm, kterým být pospolu nevadí. Právě naopak - v plném pracovním procesu jsme se potkávali často jen ráno a večer, teď jsme spolu mohli být všichni celé dny, to bylo moc fajn. Navíc jsme si i všichni mohli udělat dost času na příchod nového člena rodiny.

Co vám v tom posledním roce asi nejvíce chybělo?
Práce nám chyběla, ale určitě nás nejvíc mrzelo, že starší dcera nemůže chodit do školy a vídat se s vrstevníky. Ale já sama bych stejně tou dobou řešila těhotenství a příchod miminka, takže pro mě ten rok o moc jiný nebyl. Vlastně přišlo to nejlepší řešení covidové situace, aniž bychom věděli, že nějaká taková situace vůbec nastane.

Co si z toho vezmeme jako lidé do budoucna?
Doufám, že větší respekt k přírodě. Myslím, že už nikdy nenaskočíme do toho tempa, které panovalo před pandemií. Ukázalo se, že jsou na světě i důležitější věci. Čas sám pro sebe, čas pro rodinu, vyjasnění věcí, určitá regenerace. Také si myslím, že si budeme o hodně více vážit přímé komunikace.

Proč?
Ještě před pandemií jsme se přirozeně dostali do stavu, kdy se velká část naší komunikace přesunula do virtuálního prostředí. Sami jsme to zvolili. Nyní je nám ale společenský život odepřen. Dříve se nám zdál fyzický kontakt tak samozřejmý, že jsme ho někdy opomíjeli. A teď nám došlo, že člověk dalšího živého člověka potřebuje. Toužíme se doopravdy vidět a mluvit spolu, ne si jen posílat zprávy a fotografie.

Žijete v Chebu, což je město, kterému se letos v médiích věnovalo více prostoru než kdy dřív. Jaká je zde nyní podle vás situace?
Věříme, že daleko lepší. Nemoc si tady prodělalo už opravdu hodně lidí, hlavně v průběhu ledna a února, nyní už snad čísla klesají. Zdejší nemocnice volala o pomoc už po Novém roce. Stát ale, bohužel, volání nevyslyšel. Vedení města ale opravdu dělalo, co mohlo, a patří jim velký dík. Ten největší dík ale patří všem zdravotníkům, hasičům, policistům, dobrovolníkům - všem, kteří se snaží epidemii zvládnout a zachránit co nejvíc životů.

Chybí vám nyní vaše práce?
Je spousta profesí, které nemůžou pracovat, stejně jako my. Samozřejmě, že mi práce chybí, ale epidemii je třeba zvládnout. Snažím se být optimistou a věřím, že do léta bude situace lepší. Nejvíc ale myslím na všechny, které epidemie finančně a existenčně zasáhla.

Je pro herectví důležitý pravidelný kontakt s diváky?
Divadelní herectví je založené na přímém kontaktu s lidmi. Sice natáčíme, zkoušíme a věnujeme se dobrovolnictví, takže se nenudíme, ale diváci nám chybí a doufám, že i my chybíme divákům.

Je podle vás nyní po kultuře hlad?
Myslím, že lidem chybí duševní strava obecně – divadlo, koncerty, výstavy. Kultura má v našem životě své místo. A živá kultura je obzvláště důležitá. Natáčení, streamování, televize - to živý kontakt nenahradí.

Myslíte si, že tato doba kulturu už trvale promění?
To je otázka, které se vlastně trochu obávám. Vynalezla se totiž spousta způsobů a cestiček, jak se k divákovi dostat i bezkontaktně. Prodejní výstavy jsou online, filmy mají premiéru přes různé streamovací služby. Moje největší obava je, abychom si na to nezvykli. Abychom si neřekli – a potřebujeme vlastně ty živé diváky a živé herce? Za mě totiž určitě ano.

Jak těžké pro herce je, když se nemůže věnovat své profesi?
Ochabuje fyzička, horší se paměť. Byli jsme zvyklí odehrát měsíčně třeba 16 představení. Takže dopoledne zkouška, večer představení, pokaždé jiné. Chybí nám i samotný proces – obvykle se zkouší několik týdnů, pak se jde do generálek a následně před lidi. Nastane premiéra, vidíme první divácké reakce a následuje jakási euforie. A to nyní není. V tomto čase zkoušíme, pak je generálkový týden, ale pak je proces přerušen - je takzvané ukončení zkoušení, jenže inscenaci nikdo nevidí, a to je spíš frustrující než naplňující. Nedostaneme se do toho stavu katarze. A člověk se bojí, aby to všechno nezapomněl. Divadlo je navíc založené na reakcích, a když reakce není, musíme si domýšlet a nevíme, jak co bude nebo nebude fungovat.

Ani v této době Západočeské divadlo v Chebu nezahálí. Připravují se nové inscenace a oprašují ty staré. Na čem aktuálně pracujete?
Aktuálně zkoušíme komedii Tartuffe od Moliéra. Režíruje to Petr Mikeska a premiéru - tedy ukončení zkoušení - máme 27. března. Jedná se o klasiku, dělanou tak hezky a poctivě. Taky natáčíme lexikon divadelních pojmů. Snažíme se tím přiblížit divákům pro nás běžné divadelní názvosloví.

Je to běžné, že se herečky vracejí po porodu brzy do práce?
Určitě ne všechny, ale já to mám nějak v povaze. Práce je pro mě zároveň největší zábava. Kdyby mě práce nebavila, asi bych zůstala tři roky doma a pak si třeba pořídila miminko další. Jenomže nejsem ten typ. A aby bylo dítě šťastné a spokojené, musí být šťastná i jeho maminka.

Jak se dá mateřství a práce skloubit?
Mám manžela, který mi vyšel neuvěřitelně vstříc. Také se nám vše lépe organizuje, když bydlíme v Chebu. Od domu to k divadlu máme pět minut, manžel malou donese na kojení, kdykoliv je potřeba. Malá zná stejně mámu jako tátu, je zvyklá na oba. Manžel navíc dělá také v divadle a práci máme rozvrženou tak, abychom se nepotkávali, a střídáme se. Je to neuvěřitelná výhoda. Kdybychom měli zkoušet přímo spolu, to by tak snadno nešlo. No a v neposlední řadě - umělecké práce je letos málo, kvůli covidu. Do plného procesu bych se vrátit nemohla a ani nechtěla. Kolegové už zkouší „do šuplíku“ třetí inscenaci, já zatím zkouším první.

Možná, že tedy někteří diváci ani nestačili postřehnout, že Pavla Janiššová byla těhotná...
Ano, to se mohlo stát. Ve chvíli, kdy bych kvůli bříšku musela opustit některá představení, tak v tu chvíli přišla korona. Předtím na mě dlouho nebylo těhotenství vidět. Když se v červnu narychlo otevřela divadla, odehrála jsem jeden muzikál i v pokročilém těhotenství, protože jsem kvůli jednomu představení nechtěla trápit jinou herečku záskokem. Porodila jsem začátkem prázdnin, velmi rychle se dostala na původní váhu, během září odehrála pár představení a pak se divadla opět uzavřela. A asi až se divadla otevřou, malá bude větší a já věřím, že nám už vše půjde skloubit dobře.

Jak si myslíte, že bude vypadat situace ode dneška za další rok?
Doufám, že v březnu 2022 už bude všechno lepší. Nicméně si neumím představit, že bychom se vrátili tam, kde jsme před rokem skončili. Rozhodně bych to tedy neuměla ze dne na den. Myslím, že se sice vrátíme do normálu, ten ale bude vypadat jinak než dřív. Ta nemoc ovlivnila naše životy ze všech úhlů - nemůžete se bavit o práci, aniž byste covid nezmínili, ani z rodinných debat toto slovo nemůžete vyjmout. Chci věřit tomu, že jsme si všichni v této době něco uvědomili, poučili se a že už nespěcháme.