V souvislosti s pozdějším odchodem do důchodu je pro mnohé rodiny řešením domov pro seniory. Jenže mnozí z nich takovou změnu špatně snášejí...
Ne u všech to tak je. Jsou lidé, kteří se vysloveně těší. Jejich adaptace na nové prostředí je krátká a jednoduchá. Pak jsou tu ti, kteří sem sice chtějí, ale jakmile nastane ta chvíle, začnou se změny obávat a mají pocit, že by přece jen raději zůstali doma. A nakonec ti, kteří do nového domova prostě nechtějí, byť jsou přijímáni na základě svých žádostí. Jenže potřebují často čtyřiadvacetihodinovou péči a v rodině se jim nikdo nemůže plně věnovat. V takových případech jsou adaptační procesy delší a náročnější jak pro klienta, tak pro personál.
Jak takové situace řešíte? Bývá to častý problém?
Především je třeba vědět, že každý z klientů je jiný. Ke každému je třeba přistupovat individuálně a hlavně vysvětlovat a vysvětlovat. Často se stává, že ti lidé změnu nechtějí, protože se cítí být v pohodě a nechápou, že skutečnost je jiná. Někteří mají pocit, že do domova pro seniory nepatří, že se tam octli omylem, a podle toho i vystupují. To bývají pro náš personál opravdu velmi obtížné situace. Ale na druhou stranu musím říct, že právě s ohledem na tyto krizové scénáře procházejí naši pečovatelé i zdravotníci pravidelně školením. Umíme se s tím vyrovnat a umíme s tím pracovat.
Může vám i seniorům s adaptací na novou situaci někdo pomoci?
Právě rodina. Na začátku by měla být ta spolupráce co nejužší. Lidé by za svým příbuzným měli chodit co nejčastěji. I my se snažíme se s rodinou setkávat. Při schůzkách je dobré si říct, co očekáváme, co můžeme udělat, co by měli dělat oni, naznačit nějak tu strategii. Cílem by mělo být, aby člověk, který tu dožívá, byl spokojený a bez stresů.
Někdy se to ale nedaří...
Někteří pobyt tady berou jako dočasnou záležitost a nechtějí si tu moc zvykat. Věří, že až se jejich zdravotní stav zlepší, vrátí se vše do starých kolejí. Jenže ta zchátralost těla bývá většinou obrovská a návrat už ve většině případů není možný. My se snažíme je nenásilně vtáhnout do místní komunity, do aktivizací a seznámit je s jinými obyvateli domova. Často se stává, že tu najdou přátele a najednou ten pobyt vidí z jiného úhlu. Ze zapřisáhlých odmítačů jsou často spokojení klienti.
Máte nějaký příklad?
Jeden náš klient, poměrně rázný člověk, tu za žádnou cenu nechtěl být. Uměl to dát najevo, býval hodně nepříjemný. Trvalo to nějaký čas, ale pak přišel obrat a dnes je tu spokojený. Je z něj společenský člověk, který dokáže skvěle bavit všechny kolem sebe. Je na něm vidět, že si to tady užívá. Musím podotknout, že v tomto případě odvedli skvělou práci naši pečovatelé, kteří se jej nenápadně a zlehka snažili vtáhnout do místního života. Věnovali tomu spoustu času a úsilí, ale stálo to za to.
Domov Skalka prošel rekonstrukcí. Kolik má lůžek?
Kapacita domova pro seniory je čtyřiaosmdesát jednolůžkových pokojů. Máme tu i sedm jakoby bytečků, kdy dva jednolůžkové pokoje mají vždy dohromady společnou kuchyňku a sociální zázemí. Takové bydlení využívají nejčastěji manželské dvojice nebo třeba celoživotní kamarádky. Dále jsou tu dva pokoje na přechodnou dobu. Ty slouží rodinám, které se o své blízké starají v domácím prostředí, potřebují odjet na dovolenou, do lázní a podobně. Kromě toho zde v budově funguje i domov se zvláštním režimem, který disponuje osmi lůžky. Ten je určený lidem, kteří se potýkají s demencí. Ale už bychom takových lůžek potřebovali mnohem víc. Ideální by bylo, kdybychom k tomu účelu mohli vyčlenit třeba celé jedno patro.
Řekla jste, že přijímáte seniory s těžkou závislostí na pomoci druhých. Já si však pamatuji, že to v minulosti bývalo jinak…
Ještě před nějakými deseti lety to skutečně bylo jiné. Žádost mohl podat i soběstačný člověk, který chtěl například svůj byt přenechat dětem. To dnes už neplatí. Přijímáme téměř výhradně klienty, kteří mají závislost na péči druhé osoby 3. a 4. stupně, což znamená těžkou a úplnou závislost. V praxi to znamená, že péči potřebují celodenně. Jsou také v daleko horším psychickém a fyzickém stavu. To klade na zaměstnance obrovské nároky. Navíc tuhle práci nemůže dělat každý. Pečovatel musí být psychicky odolný a fyzicky zdatný. Musí mít vztah k lidem, promluvit s nimi, věnovat jim svůj čas.
Chybí vám některé profese?
U nás v domově to je například lékař. Ale snad už se blýská na lepší časy a seženeme někoho, kdo by k nám alespoň dvakrát v týdnu docházel. To by mohlo vyřešit situaci například s předepisováním léků. Ono obvolávat ordinace lékařů kvůli receptům je leckdy nadlidský výkon. Potřebovali bychom také víc aktivizačních pracovníků. Naši pečovatelé se sice snaží, ale v objemu práce, kterou musejí zvládnout, se to nedá všechno stihnout. Také by byl skvělý fyzioterapeut. O něj se stále snažíme, zatím neúspěšně.
Stává se, že lidé si s sebou přinesou zvíře, kterého se nechtějí vzdát. Jak v takovém případě postupujete?
I s tím už jsme se setkali. Jedna klientka se nedokázala rozloučit s ptáčkem, tak jej má v kleci na pokoji. Máme tu ubytovanou i kočičku. Ani s ní není problém, je velmi čistotná. Jak by to bylo se psem, to nevím, to jsme ještě neřešili. Já osobně si ale myslím, že pokud by byl klient schopen se o zvíře starat, tak by to asi problém být nemusel. Ale jak říkám, je to jen můj názor, takovou situaci jsme tu ještě neměli.
Zvířata ale mají na klienty ohromný vliv...
To bezesporu. Pečovatelé občas přivedou svoje psy a musím konstatovat, že mají ohromný úspěch i u ležících klientů, kteří se tak často ven nedostanou. Dokonce sem chodí paní s poníkem, děvčata z jezdeckého oddílu s koňmi, v domově se zvláštním režimem mají morče. To je takový zvířecí terapeut, který pomáhá tím, že se nechá hladit. A daří se mu. Lidé po setkání s ním často úplně rozkvetou. A to i ti, kteří nikdy doma žádné zvíře neměli.
Domov Skalka má vlastní kuchyni a jídelnu se zimní zahradou. Je to výhoda?
Vlastní stravování dnes domovy zajišťují často. Do tvorby jídelníčku mluví sami klienti. U nás máme pravidelné schůzky a na nich dostávají prostor, aby řekli, co chtějí vidět na talíři nebo co jim naopak nechutná. Naposledy tuším chtěli škubánky. Tak jsme jim je uvařili.
5. září 2021 |
