Dá se ve stručnosti vysvětlit, co si pod slovem koučink vlastně představit?
Je to systematická práce na docílení požadované změny. Klient přijde se zakázkou typu „chtěl bych nějakým způsobem změnit svou situaci“. Prostřednictvím koučinku lze dosáhnout mnohdy velmi razantních změn.
Znamená to, že klienta vezmete za ruku a dotáhnete jej ke kýženému cíli?
V žádném případě. Má práce je jenom pokládání těch správných otázek. Nikoho nesoudím, nehodnotím, neradím a nedoporučuji, protože vycházím z toho, že každý člověk má někde hluboko v sobě odpovědi na všechny otázky, které si klade. A sám nejlíp zná svou situaci, výchovu, jakou prošel, povahu, jakou má. Jedině on si tak může sestavit na míru kroky, které účinně povedou k dosažení jeho cíle.
Filozofický směr fatalismus říká, že osud člověka je pevně daný. Vy proti tomu jdete napřímo. Jak je to těžké?
Myslím si, že to těžké není. Když člověk koná v souladu se svou touhou, přirozeností a talentem, který často koučink objevuje a pomáhá rozvíjet, tak to jde vlastně samo. Člověk se dostává do stavu, kterému se říká flow, tedy proud, který nese. Při koučinku se klient nezaměřuje na problémy, ale na řešení, na to, co v danou chvíli udělá směrem ke změně. Pochopí, která rozhodnutí ho dostala do situace, ve které se nachází, a snadněji dělá nová rozhodnutí, jejichž výsledkem jsou potřebné změny. Takže vlastně jde svému osudu naproti a vytváří si ho sám.
Co je největším nepřítelem člověka, který chce svůj osud změnit?
Strach. A malá víra v to, co vše je možné. Často jsme přesvědčeni o tom, že věci nějak jsou a nejede přes to vlak. A toto přesvědčení pak vytvoří hranici, přes kterou ani nevidíme, že za ní jsou věci jinak. Že je možné žít jinak. Vlastní přesvědčení jsou tak velkou ohradou, která brání vpustit radost do života.
Alena Wendlerová
|
Takže by se dalo říct, že největším nepřítelem člověka je on sám?
V podstatě ano. Často to tak bývá. Můžeme ale říct, že překážky jsou i vnější. Ale člověk může najít cestu i jinudy než skrz ně. Cestu, která je pro něho přirozená, a tím se mu po ní lépe jde. Ať už nás v životě potká cokoliv, vždy můžeme ovlivnit to, jak se k nové situaci postavíme. Zda s pocitem, že jsme oběť osudu a zahořkle přežíváme, nebo hledáme nové možnosti, jak se se situací vypořádat.
S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Velmi často se setkávám se ženami přes padesát let. Vychovaly děti, některé přišly o práci, některé z nich ani nikdy do práce nechodily, protože se věnovaly dětem a podporovaly manžela v kariéře. A teď mají pocit, že všechna radost skončila a před nimi je jen prázdnota. To ale vůbec není pravda. Život je plný krásných možností. Ony teď získaly možnost seberealizace bez toho, aby musely odbíhat, dělit se významně o svůj čas s rodinou. Často nacházejí obrovskou radost ve své nové etapě a dokonce začínají novou profesní část svého života.
To jsou, řekněme, dlouhodobější zakázky. Jsou ale případy i krátkodobějších cílů, s nimiž se na vás klienti obracejí?
Určitě. Koučink ohromně pomáhá například v práci, kdy má třeba někdo nový projekt, s nímž potřebuje hnout. Stojí na místě, nedaří se mu dosáhnout cíle. Nebo si chce vybudovat cestu, jak se dostat k projektem zadanému cíli. Jako kouč mohu pomáhat i firmám s jejich zaměstnanci. Jsem schopná pomoci v kolektivu navodit smysluplnou komunikaci. Dnes spousta firem trpí fluktuací zaměstnanců. Často je to jen tím, že jsou přehlíženy jejich základní potřeby, jejichž naplněním se výrazně zvyšuje loajalita. Jako kouč mohu zmapovat situaci, zjistit hrozící konflikty nebo nespokojenost, která jde často vyřešit rychle a účinně. Mohu třeba naučit člověka, který má vést lidi, jak se to dělá. Aby na pracovišti vládla spokojenost a vzájemná úcta.
Existuje archetyp člověka, který je pro kouče oříškem a nehne s ním?
Rozhodně. Ale kouč ani nechce někým hýbat. Vždy je to založené výhradně na touze klienta něco změnit. A na vědomí, že je třeba jeho vlastní aktivity, jeho odpovědnosti a jeho podílu na té změně. Prostě, že to za něj nikdo neudělá. Lidé, kteří ke koučinku přistupují stylem: „tak se mnou něco dělejte, já to mám takhle daný a s tím nehnu“ se koučovat nedají.
Sledujete vývoj člověka poté, co skončil koučink? Jak se dokázal vypořádat se svou situací?
Záleží na klientech, jestli se mnou chtějí dál nějakým způsobem komunikovat, nebo ne. Některý se neozve, jiný ano. Je to hodně o povaze toho kterého člověka.
Máte na svém kontě nějaký majstrštyk?
Příběhy klientů opravdu nevyprávím. Už jen proto, že jsme v malém městě, kde každý každého zná. Ale možná jeden, který je i na mých webových stránkách. Moji klientku, která kvůli svému zdraví začínala doma péct cukroví bez mouky a bez cukru, to táhlo k tomu, aby její výrobky někdo ochutnal. Tímto směrem jsme vedli koučink. Dnes peče ve velkém a dodává do několika kaváren v Karlových Varech a dokonce i do Prahy. Ta změna trvala tři měsíce, což je ovšem zcela mimořádné.
Předpokládám, že je to extrémně krátká doba. Jak dlouho ale trvá průměrný koučink? Je to třeba tak, že se po roce marných snah vzdáváte?
Jedno koučovací sezení trvá hodinu, hodinu a půl, obvykle jednou za měsíc až pět týdnů. Průměrná doba pro základní změnu či obrat v uvažování klienta a nalezení jeho cesty je čtyři až šest takových sezení. Někdo ale potřebuje delší dobu. Někdo si na druhou stranu už během jednoho sezení vyjasní svou pozici a dojde mu, kde je zádrhel. Je to prostě velice individuální.
Co když je člověk, který si dejme tomu uvědomuje své chyby, ale nemá úplně potřebu s nimi něco dělat?
Takový člověk kouče zřejmě vůbec nevyhledá. Toho vyhledá jen ten, který chce změnu a chce na ní pracovat. Někdy si už na první schůzce vyjasníme, že já nejsem ten člověk, který má nějakou moc. Nemám problém říct klientovi, že s ním nemohu pracovat.
Existuje nějaká procentuální úspěšnost koučinku?
Těžko říct. Je to metoda tak velmi individuální a vnitřní, že se na procenta jednoduše měřit nedá. Vždy závisí na klientovi. Kouč mu dává jen nástroj a ukazuje cestu. Úspěch se odvíjí jen od míry klientovy angažovanosti, touhy a odvahy.
