Každý rok navštíví karlovarský filmový festival tisíce batůžkářů. Pod stanem tu trávil nejeden ročník i bývalý prezident Václav Havel. O celebritách, které v tyto dny navštíví Karlovy Vary, se píše denně, ale o těch, kterým je festival věnován, se moc neví. To jsem se rozhodl změnit a strávit jednu noc mezi batůžkáři.
Cíl je jasný: najít místo pod stromy
Mé kroky tak vedly do stanového městečka. Vybrat místo pro stan je jedna z nejdůležitějších věcí, ne-li nejdůležitější. V tom mě utvrdila i parta z Brna.
„Roky už jezdíme den před zahájením. Náš cíl je jasný: místo pod stromy. Máš jak orientační bod, tak i stín,“ vysvětlil mi psychoterapeut Ondra, který letos přijel už podesáté.
Díky svému vyprávění o festivalu letos dokonce zlanařil patnáctičlennou výpravu. „Před třemi lety jsme jezdili ve třech, teď jsme jak křížová výprava,“ smál se. A s partou si nemohl areál Rolavy vynachválit.
„Tady to městečko je vlastní organismus. Před chvílí mi nezakolíkovaný stan vzal vítr, ale někdo mi ho chytl a přikurtoval. A o tom to je,“ dodal. „Navíc se kluci začali už i mýt,“ skočila mu do řeči jeho přítelkyně Vierka ze Slovenska. Po nechápavém údivu mi to vysvětlila.
„Na holčičí sprchy se stojí rok co rok fronta. Za ty roky, co sem jezdím, u klučičích nikdy nebyla. Až letos. Díky tomu jsme už i kluky začali registrovat a vnímat,“ vysvětlila Vierka.
Začalo se smrákat, a tak jsem se musel zeptat i na to, jak vypadá večerní stanové městečko. „Mně přijde, že je tu každej veselá kopa. Proto jsou malé žertíky na denním pořádku. Kdeže máš stan?“ zeptal se mě Mário. Naneštěstí musela parta vyrazit do města na film, takže na můj stan, který stál jen na třech kolících, nedošlo. Tedy alespoň od nich ne.
Přesunul jsem se o stůl vedle, kde parta z Rakovníka řešila, kdo komu kolik dluží. Možná proto se se mnou dal do řeči největší dlužník. „Co by člověk chtěl víc. Ráno skočí do vody, pak si dá pivo, párek a jde na film,“ vysvětlil mi Honza, proč přijel na festival.
Život batůžkáře - málo spánku a čekání ve frontách na lístky
V jednom se shodl se všemi, se kterými jsem v městečku mluvil. „Největší problém festivalu je nedostatek lístků. Když to shrnu za všechny tady, tak život baťůžkáře je o nedostatku spánku a neustálém čekání ve frontách a hledání levného jídla. Ale za nic to nevyměníme a jezdit budeme,“ prohlásil Honzův kamarád Matěj.
Za tři dny stihli jen jeden film, na kterém navíc usnuli. „Než se dostaneš po ránu k Thermalu, aby sis tam nějakej lístek koupil, už nejsou,“ argumentoval. Jaké bylo jeho překvapení, když jsem mu oznámil, že jsou pokladny i na Rolavě, netřeba popisovat.
Nakonec jsem si popovídal se studenty FAMU, kteří na filmový svátek do Karlových Varů zamířili poprvé. „Úplně mě to tady pohltilo. Jednu noc jsem svému bratrovi ve stanu popřála dobrou noc. Toto přání však slyšel i stan vedle mě. V tu ránu se snad ze všech stanů ve městečku začalo ozývat přání dobré noci. Dokonce jsme takhle jednu noc zpívali stan od stanu i filmové melodie,“ řekla mi až nevěřícně Angelika.
Hláška z filmu Pretty Woman dostala nový rozměr
Díky studentům jsem navíc i já zažil filmový „happy end“. A to ve chvíli, kdy začala bouřka. S rychlostí blesku se osazenstvo hospůdky rozuteklo ke svým stanům. Já nebyl výjimkou.
Ležérní tempo narušilo až zakopnutí o lanko natáhnuté mezi stany a vidina toho, že se můj stan zvedá. V tu chvíli mi přiběhli pomoci filmaři s jedním kolíkem, díky kterému se tak stan nestal vzducholodí.
„Svině klouzavý,“ vykřikla dívka vedle mě, když se pokoušela o totéž, co jsem dělal předtím. Hláška z filmu Pretty Woman tak pro mě od nynějška dostala nový rozměr. Už jen chybělo, aby někdo zazpíval písničku Severní vítr je krutý.
