Na první pohled vypadá lesní údolíčko porostlé vzrostlými smrky úplně obyčejně. Snad je jen takové zelenější. A mokřejší. Půdu křižují koryta potůčků s bahnitými břehy, vodou nasáklá rašelina se místy povážlivě houpe.
„Sem nešlapejte, ta bažina je opravdu hluboká. Kolega už tam zapadl, museli jsme ho tahat ven,“ ukazuje na nevinný zelený palouček Viktor Goliáš, odborný asistent z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, který se zabývá výzkumem radioaktivních vod po celém Česku už řadu let.
A skutečně. Stačí jen pár kroků a fotograf už ví, že tudy opravdu cesta nevede. Kousek od močálu se tyčí mohyla z navršených kamenů. Do ní byl pramen vyveden.
„Pramen jsme objevili loni 13. června. Zachycen a upraven byl o rok později. Pojmenovali jsme jej podle charakteru radioaktivního obsahu i jménem Břetislava Vylity, významného hydrogeologa, který svůj život zasvětil minerálním vodám v západních Čechách,“ vysvětluje Viktor Goliáš, jak vývěr přišel ke jménu Radonka – pramen Břetislav.
Voda, která vytéká z trubky mezi kameny, chutná úplně obyčejně. „Je to vlastně čistý, málo mineralizovaný horský pramen, který je unikátní svou radioaktivitou. Ta je skutečně výjimečná. Podle zákona je možné považovat za léčivý pramen, který vykazuje radioaktivitu 1500 Bq na litr. A my jsme zde naměřili 13 tisíc jednotek! To je naprosto bezkonkurenční v rámci celé republiky. Ten zdroj má díky tomu zcela mimořádný léčebný potenciál,“ konstatuje Goliáš.
Poukazuje na fakt, že jen tři kilometry odsud leží známé německé lázně Bad Brambach, kde vyvěrá radioaktivní pramen Wettinquelle. Ten má, alespoň na povrchu, srovnatelné parametry jako nedávno objevený zdroj.
A radioaktivita tu skutečně je. Dokazuje to přístroj, kterým vědec záření měří. Ve sluchátkách se ozývá typické praskání. Když čidlo přiblíží k prameni, praskání zrychlí. A když tyč ponoří do vody, najednou se jednotlivé zvuky spojí a z dozimetru se line souvislý tón.
„Radioaktivita není vidět ani cítit. Bez přístrojů ji neodhalíte. Není třeba se bát, tohle množství není zdraví škodlivé, nebezpečí ozáření nehrozí. Ale voda je to silná. Kdo podstupuje delší kúru, měl by vědět, co dělá,“ upozorňuje Goliáš.
Nedaleko mohyly je další pramen, vlastně jakási studánka. Právě ta napájí močál v sousedství.
„Mysleli jsme si, že oba zdroje jsou spojené. Ale nepotvrdilo se to. Studánku jsme vyčistili, vytahali jsme odsud víc než stovku kýblů zeminy s rašelinou. Voda je teď krásně čistá. Je vidět až na dno, které je asi 70 centimetrů hluboko. Ale není tolik radioaktivní jako vývěr v sousedství,“ prozrazuje studentka Štěpánka Turnová, která si radioaktivní prameny zvolila jako téma své diplomové práce a na výzkumu lokality se významnou měrou podílí.
Do zkumavek se speciální tekutinou přitom nabírá vzorky vody. Bude na nich později za pomoci přístrojů měřit aktivitu radonu.
Zachytit pramen nebylo snadné
„Zachytit ten pramen bylo vzhledem k nestabilnímu podloží poměrně složité. Kamenná mohyla, odkud radioaktivní pramen prýští, stojí na přibližně pětatřiceti dřevěných pilotech, které bylo nutné do rašeliny zabušit pětikilovou palicí. Okolí jsme utěsnili jílem,“ vzpomíná Viktor Goliáš a dodává, že s pracemi výzkumníkům pomohl ekotým z místní plesenské školy vedený učitelkou Alenou Jelínkovou.
Na výzkumu se podílí i student blovického gymnázia Jakub Sochor, který chce svou budoucí kariéru nasměrovat právě ke zkoumání radioaktivity.
„Určitě je třeba na pramen občas dohlédnout, vyčistit jej, aby se neztratil. Byla by to škoda. Ke každému, který jsme v Česku objevili, se proto snažíme najít v okolí nějakého nadšence, správce, který by si vzal péči o pramen zasvé, aby ta voda byla k nabrání a tím i k užitku,“ pokračuje vědec a přidává i doporučení, jak by mohli místní lidé pramen využívat. Díky unikátnímu pramenu by zde mohly v budoucnu vzniknout třeba jakési lesní lázně.
„Radioaktivní vodu je možné samozřejmě pít. Účinnější je ale ve formě studených či teplých mokrých zábalů či obkladů, výplachů a podobně. Díky relativně vysoké aktivitě radonu je možné vodu stáčet do lahví a využít i pro lidi, kteří se obtížně pohybují a cesta lesem by pro ně byla problémová,“ konstatuje Goliáš.
Radí, že obaly je třeba plnit vodou bez zbytečného víření, nejlépe naléváním po stěně. Poté je nejlepší lahev uzavřít bez vzduchové bubliny.
„Další možností je využít přímo radioaktivní studánku v sousedství pramene ke koupelím, zejména dolních končetin. Jezírko má hloubku 70 centimetrů, rašelinné stěny a pevné písčité dno. Teplota vody je 8 až 11 °C. Z hlediska radioaktivity je vhodné ve vodě setrvat maximálně 20 minut. Ale vzhledem k teplotě asi bude pro většinu lidí přijatelnější se jen rychle namočit,“ směje se Goliáš.
Doba trvání souvislé léčebné kúry by neměla překročit tři měsíce. Poté je vhodná několikaměsíční přestávka. „V každém případě bych doporučil poradit se nejprve s lékařem,“ dodává vědec.
