Podobně to v okolí Františkových Lázní mohlo vypadat v dávné minulosti. O historii a zajímavostech přírodní rezervace SOOS, která už pět desetiletí chrání unikátní kousek krajiny, vypráví její dlouhodobý správce Karel Brož.
Jak vznikl název SOOS?
To slovo je kasovní trhák. Odedávna lidi přitahuje. Přestože na Chebsku jsou mnohem větší bahenní sopky, turisté je jezdí obdivovat právě sem na SOOS. Původně to byl název pro močál. Jmenoval se tak i nedaleký les, který patřil městu Cheb od doby Jana Lucemburského. Když tu pak Mattoni koupil solivar, přenesl se název SOOS na celou lokalitu.
Tady se těžila sůl?
Ano. Sůl do koupele. Dobývala se zde i rašelina a minerální slatina pro lázeňské účely. V té době území patřilo městu Karlovy Vary, které zdejší bohatství vyváželo do celé Evropy. Díky tomu si lidé mohli dát bahno na bolavé koleno doma a nemuseli jezdit do lázní.
SOOSNárodní přírodní rezervace SOOS byla vyhlášena v listopadu roku 1964. Její rozloha je 221 hektarů. Naučná, téměř půldruhého kilometru dlouhá stezka vede po dřevěných chodnících na dně vyschlého slaného jezera, ve kterém ze schránek jezerních řas rozsivek vznikla evropská rarita, křemelinový štít. Jeho tloušťka je místy až 7 metrů. Z jezera je nyní rozlehlé rašeliniště a minerální slatiniště s dozvuky vulkanické činnosti v podobě vývěrů oxidu uhličitého z takzvaných mofet. Vyvěrají zde i minerální prameny. |
Františkolázeňští to ale vnímali jako nekalou konkurenci. Proto ve třicátých letech minulého století pozemky za 1,7 milionu zlatých koupili a těžba ustala. Celá tato oblast byla vyhlášena přírodní rezervací až v roce 1964.
Rezervace funguje padesát let. Vzpomenete si na její začátky?
Jako správce jsem tady začal pracovat v roce 1984. Ale už jako dítě jsem tu byl často s kamarády na kolech, později nás sem brával františkolázeňský učitel Luboš Srp, který vedl přírodovědná praktika. Obdivovali jsme bahnité prohlubně s probublávajícími plyny, kterým se říká mofety, i rostliny, které jinde než tady nerostou. Jinak tu nebylo nic. Chodilo se v blátě.
První stezka z dřevěných kůlů vznikla mezi mofetami až koncem sedmdesátých let. A pár let před tím vyrostla chatka pro přírodovědce. Zájem o rezervaci ale rostl. Stále častěji sem mířili lázeňští hosté. Ti holínky neměli. V polovině osmdesátých let jsme proto postavili naučnou stezku po celé rezervaci.
Kdy rezervace pro svoje potřeby získala protější zděnou budovu?
To bylo ve stejném období. Dům byl roky prázdný a hrozilo mu zbourání. Díky mladým nadšencům a brigádníkům, kteří se k nám tehdy sjížděli a pomáhali budovat naučnou stezku, jsme jej do půl roku opravili a v přízemí otevřeli expozici Příroda Chebska. V patře je další expozice Ptačí svět a v podkroví depozitáře muzea.
Po pádu železné opony začaly do Čech proudit davy turistů ze západní Evropy. Objevily i SOOS?
Samozřejmě. Tehdy jsme zjistili, že už nám dvě stavební buňky jako toalety zdaleka nestačí. Začali jsme pro turisty připravovat moderní zázemí. Vedle zděné budovy vyrostly toalety s malou čističkou odpadních vod a nová výstavní hala. Tady je výstava z prehistorie.
Jak vycházka po SOOSu vypadá?
Návštěvníci mají možnost si prohlédnout nejzajímavější místa rezervace z naučné stezky, dlouhé téměř půldruhého kilometru. K dispozici je desítka informačních panelů. Povalová cesta vede po dně vyschlého slaného jezera. Pohled, který se na některých místech nabízí, jakoby návštěvníky vracel o tisíce let do minulosti. Rozpukanou měsíční krajinu pokrývá vrstva vysrážených minerálních solí. Na okrajích rostou mokřadní a slanomilné rostliny.
Může krajina skrývat nějaké nebezpečí, například pro zvířata?
Prohlubně plné kysličníku uhličitého jsou často pastí pro ptáky. Přiletí se napít, nadýchají se a už neodletí. To není nic neobvyklého. Jedné z větších prohlubní se tu dokonce říká ptačí hřbitov. Pravidelně sem chodí hodovat liška. Na druhou stranu je rezervace jedním z mála území, kde se nikdy nepoužívala žádná chemie. Proto se tu například vzácní brouci nebo rostliny objevují ve velkém množství. Lokalita je jedním z mála zachovalých původních biotopů.
V minulosti se tu ale těžilo…
Právě mokřady se však vrací rychle do původního stadia. Uvádí se, že to trvá v průměru jen dvacet let. Na rozdíl třeba od pralesů, které potřebují několik staletí. Pozůstatky těžebních činností už dnes poznáme jen z letadla. Těžební pozemky totiž mají pravidelné tvary.
Jak funguje zdejší záchranná stanice pro živočichy?
Když jsme v roce 1989 začínali, byli jsme třetí záchrannou stanicí v republice. Dnes už jich v rámci národní sítě pracují tři desítky. Ročně tu ošetříme až 150 zvířat, fungujeme pro oblast od Aše po Sokolov. Spolupracujeme s odborníky z chomutovského lesoparku a tamní ZOO. Právě těm se podařilo odchovat naše čápy černé. Mláďata, která nám přivezli lesníci i s hnízdem, odmítala týden přijímat potravu. I když jsme je nakrmili, všechno hned vyvrhli. Pomohli až v Chomutově.
Stezka je přes zimu uzavřená. Ale i tak má své kouzlo...
Zvláštností jsou například zmrzlé vývěry par nad mofetami. Ty mohou dosahovat výšky až několik desítek centimetrů. Říkáme jim zimní růže. Jsou velmi křehké a nestálé. Stačí pár slunečních paprsků a ledová krása se hroutí k zemi.
Jak se chystáte na sezonu?
Uklízíme, napouštíme vodu do systému v místnostech pro návštěvníky, vyměňujeme poškozené dřevěné prvky. V sobotu 14. března začínáme. Loni jsme přivítali téměř 60 tisíc platících návštěvníků. To už je kapacitně na hraně. A to nepočítám ty, co se přišli podívat mimo oficiální otevírací dobu nebo v průběhu zimní přestávky, ani návštěvníky s volnou vstupenkou nebo s rodinným vstupným. Pokud poroste návštěvnost současným tempem, budeme se muset zamyslet nad tím, jak rozšířit parkoviště a zvýšit kapacitu sociálního zázemí.
