Se záznamy o příletech špačka poté pokračoval jeho bratr a otec současného pozorovatele přírody Rudolf Kovařík starší. „Statistika, kterou se nám podařilo vytvořit, je opravdu zajímavá. Třeba to, že v roce 2012 přiletěl špaček do Šindelové už 21. února. V roce 1970 se ale vrátil až 28. března,“ nahlíží Rudolf Kovařík do svých pečlivě vedených záznamů.
A dodává, že letos budka na své obyvatele zatím čeká. Ještě ve čtvrtek byl špaččí letní byt opuštěný. „To je znamení, že to předjaří bude ještě nějaký čas studené. Právě teď tady sněží, jenže špačci potřebují, aby začal létat hmyz, kterým se živí,“ uvádí Kovařík.
Podle něj se nejčastěji špaček objevuje na hnízdě kolem 5. až 7. března. To ale neplatí pro poslední desetiletí, kdy přilétal dokonce už v únoru.
První záznamy vznikly na futrech dveří
„Budku pro špačky tehdy strýc na zahradě pověsil hlavně kvůli dětem. Aby viděly, jak se stará o potomstvo, čím se živí, kolik toho za den nasbírá a jak krásně zpívá. Hlavně po ránu a po dešti jsou to hotové koncerty,“ říká Kovařík. A doplňuje, že první záznamy o příletech špačka udělal jeho strýc Josef přímo na futra dveří truhlářské dílny.
Později přišla na řadu objednávková kniha, která ležela v truhlárně. „Na její pevné desky strýc a později otec přílety zaznamenávali. Zhruba od roku 1985 to bylo na mně,“ vzpomíná Rudolf Kovařík.
Velmi dobře si pamatuje na chladné jaro v roce 1970. „To si rodiče 12. března jeli pro nové auto. A než se vrátili, napadlo dalších třicet centimetrů sněhu.“
Ptačí budka původně zdobila rozlehlý javor. Jenže se k ní často vydávaly kočky. „To se špačkům moc nelíbilo. Tak jsem budku přemístil na betonový sloup. A špačci měli klid. Navíc je od nás z balkonových dveří vidět přímo ke špačkům do obýváku,“ směje se Kovařík. „Své“ špačky netrpělivě vyhlíží. „Jaro si bez nich a bez jejich koncertů nedokážu představit,“ dodává.
