„Pamatuju si to jako dnes, když se mě kamarád ptal, jestli nevím, který blázen koupil tu ruinu u cyklostezky. Když jsem špitnul, že já, od protějšího stolu mě moje žena zpražila pohledem a ani nemusela nic říkat. Měla mě za blázna,“ vzpomíná Petr Veleba na dobu, kdy mu pobořená stavba začala říkat pane.
A přiznává, že dnes už je to jiné. Už má pro něj jen slova chvály a uznání, stejně jako všichni, kteří se při cestě po cyklostezce ležící na bývalém železničním tělese zastaví u vechtru číslo 14 na malé občerstvení.
„Každá stavba musí žít, musí mít nějaký smysl. Proto je tu ta hospůdka. A navíc tady mám tu nejkrásnější kancelář, co jsem kdy měl. Jen si to představte. Jsem tři kilometry od domova a přitom uprostřed lesa,“ ukazuje na stromy kolem Veleba. Jeho kiosek s občerstvením tu letos funguje už čtvrtou sezonu.
„Otevřeno máme od 10. června celé prázdniny. Většinou tu brigádničí čerství maturanti, proto to neobvyklé datum. Mimo sezonu rád obsloužím každého, kdo přijde. Ale dobu, kdy tu budu, dopředu říct nedokážu. Je to nárazové,“ konstatuje.
Zprávy z dráhy
Sledovat další díly na iDNES.tvNádražní hospůdka
Rekonstrukci železničního strážního domku navrhla chebská architektka Lenka Mašková. Ta také majitele přesvědčila, aby zachoval jeho autentickou podobu vechtru se vším, co k němu patří. Původní plán vztyčit na starých mohutných základech novostavbu tak vzal zasvé. Po citlivé rekonstrukci se tak vedle cyklostezky objevil původní drážní domek v podobě, kterou míval v době své největší slávy. Navíc jsou jen terasy kolem.
„Chtěl jsem, aby to celé připomínalo takové malé ospalé nádražíčko. Vtip je v tom, že se tam nedá dojet autem. Takže buď sem člověk dojde po svých, nebo přijede na kole či na bruslích,“ popisuje Veleba, který nakonec z původního domku zachoval a využil vše, co šlo.
Staré dřevěné schody na půdu dnes slouží jako schodiště na terasu, své místo našly i původní žulové parapety. A jako vzácný exponát vystavuje pivní láhev s keramickou zátkou pocházející ze starého pivovaru Waldsassen. Našel ji vedle domku v zemi při kopání. „Když to řeknu jednoduše, tak všechno, co je tu křivé, jsem dělal vlastníma rukama. A jsem na to hrdý,“ odpovídá Petr Veleba na otázku, jak moc se on sám zapojil do rekonstrukce.
Rovněž musel oživit pramínek a obnovit studnu, která v minulosti poskytovala obyvatelům vechtru vodu. Odpad svedl do jímky, elektřinu donedávna zajišťovaly fotovoltaické panely na střeše.
„Ty stačily tak na provoz výčepu. Když chtěl někdo kafe, museli jsme ven, kde bylo třeba nahodit generátor. A až pak bylo možné zapnout kávovar nebo konvici. Proto jsem před rokem nechal položit zemní kabel, který sem přivedl elektřinu. Je to výhoda. Třeba lednice a mrazák už mohou fungovat non stop,“ je spokojený Veleba.
Nápad, který není pro každého
Zrekonstruovaný vechtr už měl i vzácnou návštěvu. Zastavil se tu turista z Německa s tím, že se tu prý narodil. A to přímo v domku číslo 14. „Ptal se, jestli se může podívat dovnitř, ale nemohl to tu poznat. Několikrát se ujišťoval, jestli to je skutečně vechtr číslo 14. Slíbil, že až se tu zastaví podruhé, přiveze fotky. Bohužel, už nepřijel,“ říká s lítostí Veleba.
Ten by každému, kdo by se chtěl do podobného dobrodružství pustit, poradil, aby si nejprve vše dobře rozmyslel. „Není to pro každého. Kolem takové rekonstrukce je spousta překážek a nestandardních řešení. Člověk do toho musí být úplně ponořený a věnovat tomu spoustu volného času. Mně pomohlo, že jsem stavař, a tak jsem si se spoustou věcí dokázal poradit. A nejdůležitější je, že každá stavba musí mít nějaký účel, musí se využívat a udržovat. Jinak se z ní zase stane ruina,“ dodává Petr Veleba.
Historie strážních domků – vechtrů
|
