Známý chebský fotograf, zakladatel galerie fotografie G4 a její ředitel se zařadil po bok takových osobností, jako jsou například Anna Fárová, Antonín Kratochvíl či Ivan Pinkava nebo Karel Kerlický.
On sám tvrdí, že lví podíl na ocenění nese chebská galerie G4, která vloni oslavila třicet let trvání. A také fakt, že se v objektu historického špejcharu podařilo otevřít unikátní umělecké centrum, které v historii nejstarší stálé fotografické galerie v České republice zahájilo novou etapu.
Skutečností je, že s fotografií Zbyněk Illek koketoval už na základní škole v Mariánských Lázních. Provázela jej střední i vysokou školou. První závan múzy pocítil na vojně, kde se setkal s malířem Lubomírem Longauerem.
„Měl jsem ohromné štěstí. Zasvětil mě do zákonitostí kompozice a naučil mě dívat se na fotografii zcela jinak. Tam někde začaly moje první výboje na poli umělecké fotografie,“ vzpomíná Zbyněk Illek, který s fotografováním pokračoval i v Chebu.
Fotografie nesmí být v uměleckém světě popelkou
Vystudoval učitelství a začal učit. „Na škole jsem vedl fotografický kroužek. V roce 1982 jsem ze školství odešel a začal pracovat v tehdejším okresním kulturním středisku jako metodik pro fotografii, film a výtvarnictví.“
Tehdy si Zbyněk Illek uvědomil, že fotografie je v uměleckém světě popelkou, že jí chybí společenské uznání. Začal přemýšlet, jak to změnit. A napadlo ho vybudovat galerii, která by se cíleně věnovala právě fotografii. V roce 1985 tak vznikla „Gé čtyřka“.
Mezi českými a slovenskými galeriemi si rychle vybudovala skvělou pověst hlavně díky tomu, že státní bezpečnost nestačila na vznik nového regionálního stánku kultury rychle zareagovat.
Kvůli výstavám se dostal do hledáčku StB
„Vystavovali tu lidé, kteří si v Praze, jak se říká, ani neškrtli. Měli jsme tu i výstavy západních fotografů z Německa, Itálie, Ameriky, Francie, Řecka a dalších. Provokovat nešlo donekonečna. Tak se stalo, že jsem se do hledáčku policie dostal také já. V roce 1987 mě přímo po vernisáži francouzských fotografů zatkla StB,“ vypráví.
Vedle pedagogické fakulty vystudoval Zbyněk Illek také Institut výtvarné fotografie v Opavě.
OceněníOsobnost české fotografie – za dlouhodobý přínos fotografii
|
„Absolvoval jsem s projektem ‚Panelový dům číslo popisné...‘, což byl soubor dokumentárních fotografií o tehdejším bydlení, které bývalo luxusem pro 90 procent lidí. Byl to dokument o tom, jak to bylo všude stejné, stejná kuchyně, stejný obývák. Nábytková stěna se dala postavit jen k jedné stěně, naproti musela být sedačka,“ přibližuje.
Později se podílel na úkolu, který dostalo chebské muzeum, a to zmapovat pohraničí – tehdy označované za pevnou hráz socialismu a míru.
„Začali jsme dokumentem o Aši. Následovala knížka, výstava a vzápětí obrovský průšvih, protože fotografie samozřejmě zachycovaly syrovou skutečnost. Do toho vstoupila sametová revoluce. A pak nás napadlo udělat stejný projekt po 10 letech a po 20 letech. Za dva roky nás čeká Ašsko po 30 letech,“ konstatuje Illek, který od dokumentu postupně odešel a začal se věnovat především fotografiím ateliérovým.
