„Abych zadělal na tolik chleba, musel jsem svou běžnou domácí recepturu vynásobit deseti. Nejprve jsem si ale dva dny dopředu namnožil kvásek. Jakmile bylo hotovo, smíchal jsem dvě kila žitého kvásku, dvě kila žitné mouky a 5,5 litru vlažné vody. Směs jsem nechal nějakých šest hodin odpočinout. Následně jsem k ní přidal kilo žitné mouky, pět kilo pšeničné mouky, čtvrt kila soli a kmín,“ popisuje poměrně jednoduchou recepturu jeden ze členů spolku Libor Matoušek.
Zároveň přiznává, že zpočátku váhal, kde tak velké množství těsta připraví. Nakonec se ukázala jako ideální nádoba čistě vymytá dětská vanička. „K tomu dvě silné zdravé ruce, trochu hrubé síly a na chleba bylo za chvíli zaděláno,“ směje se Matoušek, který běžně pro svoji rodinu týdně peče chléb z půldruhého kilogramu mouky.
S dalším Ch(l)ebákem Štěpánem Boháčkem pak vykynuté těsto rozváleli, rozdělili do ošatek a připravili k pečení.
První pečení chleba v chebské obecní peci |
„Nedávno na mě z Facebooku vyskočily fotografie mých pekařských začátků,“ vzpomíná při práci Štěpán Boháček, který začal koketovat s domácím chlebem před sedmi lety.
„Pečení mne tehdy úplně pohltilo. Já se to učil metodou pokus omyl a byly časy, že můj chleba nechtěly ani sousedovy slepice. Ale to jsou takové ty obtížnější starty. Pak jsme se náhodou potkali s Liborem. Nejprve jsme spolu běhali a pak jsme zjistili, že by se ta energie mohla posunout jiným směrem. A začali jsme spolu péct,“ vzpomíná Boháček. Doplňuje, že do spolku patří ještě Lenka Beránková, která oběma pekařům zdatně sekunduje.
„U nás doma se kvásek poprvé objevil v roce 2014. Od té doby jsem péct chleba nepřestal. Peču každý týden minimálně jednou. A sníme úplně všechno, u nás by se slepice neuživily. Ale je pravda, že se stále pokouším recepturu nějak vylepšovat, pozměnit. Ještě se mi nestalo, že bych si řekl, tak tohle je úplně dokonalé,“ konstatuje Matoušek.
Sám pro pečení připravil navíc i dva bochníky z žitné mouky. Těsto v plechových formách vymazaných sádlem čekalo na svou chvíli na okraji vyvýšeného záhonu komunitní zahrady.
Pečení je příležitost k setkávání
„Chtěli jsme nasimulovat, jak by asi vypadalo, kdyby s těstem přišel někdo z ulice. A pro chlapy omítkáře jsme přichystali osm pizz,“ odkrývá utěrku, která chrání obsah další nádoby. V ní odpočívá těsto připravené speciálně na pizzu. Štěpán Boháček mezitím přináší k peci sázecí lopatu, kterou vlastnoručně vyrobil.
„Není to jednoduché. Zatopit v peci, pohlídat, až klenba zbělá, pak vymést žhavé uhlíky, vytřít pec vodou, upéct pizzy, kterým stačí tak pět minut a potom začít sázet chleba. Zjistili jsme, že k tomu potřebujeme spoustu pomůcek. Například jsme nevěděli, čím a do jaké nádoby vymetat popel. Při dnešním oficiálním nultém pečení musíme vychytat mouchy,“ říká Libor Matoušek a otevřenými dvířky kontroluje teplotu v peci.
Členové spolku plánují, že už brzy uspořádají historicky první obecní pečení pro veřejnost, které by se pak mohlo konat každý měsíc.
„Častěji ne, to už by pro nás bylo náročné. Navíc by to už nebylo tak jedinečné, ztratilo by to své kouzlo. Ale když se ve městě budou konat nějaké mimořádné akce, slavnosti a festivaly, dokážu si představit, že bychom při té příležitosti mohli pec rozpálit. Časem se jistě dostaneme k tomu, abychom její teplo co nejvíc využili,“ věří Matoušek a doplňuje, že po chlebu se dá péct i sladké pečivo, maso a zbytkové teplo usuší třeba křížaly.
„Ale ono to není jen o chlebu. Hlavně je to příležitost k setkávání. Nakonec je to tady vidět. Ti lidé, kteří tady pomáhají, ctí nějaké tradice. Je to podobný princip, na jakém fungují farmářské trhy nebo pěstování vlastních surovin. Tady se při pečení setkají lidé, kteří se v běžném hektickém životě nestíhají vidět, často si jen telefonují. A najednou si ten čas najdou, a navíc si ho mohou užít společně, protože nikam nespěchají. Právě tohle je na pečení to nejlepší,“ doplňuje Štěpán Boháček.
