„Jsme nyní v lázních v Teplicích na rehabilitačním pobytu. Cílem je postavit Nicolase na nohy a rozchodit ho. Jenže ono se to stále nedařilo, stále chodil jen s oporou. Jednou, když jsem za ním přišla do tělocvičny, vzala jsem z kočárku velkou čokoládu a zavolala na něj. On ji má moc rád, hned volal, abych mu ji donesla. Ale já mu řekla, že když ji chce, tak ať si pro ni dojde. A on najednou na všechno zapomněl, pustil se a šel,“ popisuje Nicolasova maminka Ivana Úblová okamžiky, které se jí navždy vryly do paměti.
„Byl to hotový zázrak, slzy mi tekly proudem a nemohla jsem je zastavit,“ vzpomíná na den, kdy i její maminka, když ještě žila, slavila narozeniny.
Aby se však zázrak uskutečnil, prožil si Nicolas roky trápení a bolesti. Už krátce po narození absolvoval první operaci. To když se mu mozkomíšní mok začal hromadit v hlavě a bylo nutné jej odvést speciální trubičkou do dutiny břišní. Jenže pak přišly epileptické záchvaty a chlapec ochrnul na pravou polovinu těla.
Následovaly další a další operace. Naposledy se mu lékaři pokoušeli uvolnit křečovitě stažené šlachy na pravé noze, které mu v chůzi bránily.
„Následoval očistec v podobě šestitýdenního klidu, protože celá noha byla v sádře. Jenže Nicolas je hyperaktivní dítě, a tak jsem si v té době sáhla na dno svých sil. Ke všemu se ukázalo, že sádra tlačila na patu, na které mu dokonce kus tkáně vinou otlaku odumřel. Pak následovala další rehabilitace, po které se Nicolas konečně postavil na nohy a po čase dokonce s oporou udělal první krůčky,“ říká Ivana Úblová, která se s prvotní diagnózou nedokázala smířit.
Hybnou silou jsou pro ni právě synovy pokroky. Jenže už nyní ví, že jej s největší pravděpodobností čeká další operace.
„Bortí se mu pravá ploska nohy a pravá kyčel je jakoby v rotaci, vytočená ven. Hned začátkem ledna máme konzultaci na ortopedii, kde se kvůli nám sejde lékařské konzilium. Podle našeho lékaře se zřejmě bude opět operovat. Takže zase sádra, zase šest neděl držet Nicolase v klidu a následně dlouhodobá a náročná rehabilitace. Jednalo by se už o šestou operaci. Ale hlavně, aby to pomohlo,“ doufá Nicolasova maminka.
Podle jejích slov totiž doktoři věří, že díky operaci se podaří u Nicolase dosáhnout správného postavení nohy a tím i dobrého stereotypu chůze.
„Dosud to je tak, že Nicolas sice udělá pár krůčků, ale nohu má nesprávně vytočenou ven, a tak se rychleji unaví. Ale i tak je to pro nás velmi optimistické. Je to sen o samostatné chůzi, kterého se právě dotýkáme. A pokud se operace povede a nepřijdou žádné komplikace v podobě epileptických záchvatů nebo nemoci, tak by se chůze mohla zkvalitnit natolik, že by Nicolas začal opravdu sám chodit. Bez náročné rehabilitace to ale nepůjde,“ představuje Ivana Úblová touhu, které podřídila vše.
Věří, že do školy za dva roky už půjde Nicolas po svých. A její syn jí dává ohromnou naději.
„Je to obrovský bojovník, kterého do rehabilitací a pravidelného cvičení nikdo nutit nemusí. I když je to náročné, on pokaždé vstane a jde. Když vidím jeho odhodlání, nemohu to vzdát kvůli svému osobnímu pohodlí. Musím jej podržet. Za každou cenu,“ říká Úblová, která se z Teplic spolu se synem vrací v sobotu 22. prosince, tedy těsně před Štědrým dnem.
„Že nebudu mít naklizeno nebo napečeno? To neřeším. Nakoupila jsem jen pár dárků, aby pod stromečkem nebylo prázdno. Ale ten nejkrásnější dárek, ten už máme. Nicolasovy první krůčky, ty už nám Ježíšek nadělil s předstihem,“ usmívá se Ivana Úblová.
