Nejzápadnější bod České republiky leží na dně potoka.

Nejzápadnější bod České republiky leží na dně potoka. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Nejzápadnější bod Česka leží na dně potoka, už k němu vede cesta

  • 9
Nejzápadnější bod České republiky se nachází mezi historickými hraničními kameny datovanými rokem 1844. Leží na dně potoka.

Není to zas tak dávno, čtyřicátníci a starší si jistě velmi dobře pamatují doby, kdy pro většinu z našinců končil svět na západní hranici Československa. Dokonce ani k té hranici se nesmělo, přísně střežená „terra prohibita“ začínala už pár set metrů a někde i kilometrů před ní, takže podívat se dejme tomu k nejzápadnějšímu bodu republiky bylo dopřáno jen několika málo vyvoleným. 

Dnes se tam může vydat každý, a kdy si zamane, pokud tedy zrovna nepanuje nějaký ten „lockdown“. Psalo se o tom už nesčíselněkrát, ale pořád se ještě najde dost lidí, kteří ten nejzápadnější bod České republiky hledají na Trojmezí. Toto hojně navštěvované místo, kde se už staletí stýkají zemské hranice Bavorska, Saska a Česka, je sice také zajímavé, ovšem tím nejzápadnějším bodem Česka rozhodně není. 

Ten musíme hledat o nějakých sedm kilometrů vzdušnou čarou dále na jih, a samozřejmě o pár setin zeměpisné délky na západ. Nachází se na katastru zaniklé obce Újezd na soutoku Újezdského potoka, který tady tvoří státní hranici, a bezejmenného potůčku přitékajícího sem zprava.

To místo ovšem bylo ještě dobrých deset let po pádu železné opony přístupné jen s velkými obtížemi. Cesta sem totiž žádná nevede a dostat se na ten magický kousek země znamenalo zejména v létě, v době bujné vegetace, prodírat se podél Újezdského potoka všelijakým křovím, kopřivami a mokřinami.

Změnilo se to až koncem první dekády našeho století, kdy byl na staré cestě z Újezdu do bavorského Rehau na místě bývalého mlýna postavený na Újezdském potoce „Most Evropy“ a k nejzápadnějšímu bodu Česka se dalo celkem pohodlně dojít po bavorské straně hranice. Dneska se tam dá dojít i po naší straně, kde byla vyznačena asi půlkilometrová, sice nepříliš pohodlná, leč bezpečně suchou nohou schůdná pěšina.

Nejzápadnější bod České republiky se nachází na dně potoka mezi dvěma historickými hraničními kameny datovanými rokem 1844, kdy se definitivně ustálila dodnes nezměněná hranice mezi Rakouským císařstvím a Bavorským královstvím. Na levém břehu je kámen s písmeny „DB“ jako Deutschland – Bayern, na pravém čteme na kameni české „C“. Aby nebylo mýlky, kam jsme se to dostali, je mezi těmi kameny uprostřed potoka usazený ocelový sloupek s vyfrézovanými souřadnicemi N 50°15'08.66200" a E 12°05'26.07181".

Nejzápadnější vesnicí byl Újezd

Možná zajímavější než samotný nejzápadnější bod republiky je historie obce, na jejímž katastru se nachází. Újezd, německy Mähring, nejzápadnější vesnice při česko-bavorské hranici, byla založena na počátku 14. století asi na půl cestě mezi městy Aš na české a Rehau na bavorské straně. První písemná zpráva o ní pochází z roku 1331, kdy je uváděná v majetku rodu Neubergů pod názvem Mering, který se v průběhu staletí změnil na Merring, Märring a konečně Mähring, pod kterým byla obec známá až do konce 2. světové války.

Obyvatelstvo se tady věnovalo převážně zemědělství, což v nadmořské výšce kolem 600 metrů znamenalo hlavně pěstování ovsa, žita, brambor a lnu, obživu poskytovala i práce při těžbě dřeva v okolních lesích. Obec se rozkládala v otevřeném odlesněném údolí na západních svazích Štítarského vrchu (716) a Smrkovce (682 m n. m.) na úctyhodné ploše více než 700 hektarů, osídlení ale bylo velice řídké. 

Nejvíc lidí v Újezdě žilo na sklonku 19. století, v roce 1890 zde napočítali ve 46 domech 295 obyvatel, v roce 1939 už to ale bylo jen 175 obyvatel ve 40 domácnostech.

I tato v podstatě hrstka lidí dokázala žít bohatým životem. Ve vsi působilo hned pět spolků, kromě nezbytných hasičů to byly Svazek zemědělců, Spolek německé zemské mládeže, Společenství myslivců a Pohřební spolek. Centrem společenského života a oblíbeným výletním místem turistů z obou stran hranic byl hostinec Gasthaus Ludwig s tanečním sálem, kde se každých čtrnáct dnů vesele křepčilo.

Osud vsi se naplnil po druhé světové válce. Do léta 1946 byli všichni zdejší obyvatelé odsunuti, dosídlení nebylo kvůli blízkosti státní hranice v plánu, a obec byla v roce 1948 oficiálně zrušena. Vydrancované a zpustošené domy tu strašily až do roku 1953, kdy byly odstřeleny a srovnány se zemí. Stát zůstal jen jeden, který pohraničníci využívali jako pozorovatelnu, ale i ten byl po roce 1989 zbořený.

Zkáze neunikl ani hřbitov, který si v Újezdu založili až v roce 1865, aby se nemuseli se svými nebožtíky trmácet až do Aše. Poslední pohřeb se tu konal v lednu 1946, kdy sem k věčnému spánku uložili mlynáře Egona Korndörfera, který se, patrně v sebevražedném úmyslu v očekávání odsunu, utopil ve vlastním rybníce. 

Žulový pomník odolal času

Ještě téhož roku ale byl hřbitov zpustošen, údajně měly být i otevřeny hroby, a místo bylo ponecháno na pospas přírodě. K jeho revitalizaci došlo až po roce 2010, kdy byly na místě pietně poskládány zbylé poničené náhrobky a vztyčený vysoký dřevěný kříž.

V centru zaniklé obce dnes stojí obnovený pomník padlým z 1. světové války. Jeho štěstím je, že byl vytesán z masivní žuly, takže bez větší úhony přežil i půl století, kdy ležel na místě rozvalený. V roce 1992 byl péčí pracovníků ašského muzea znovu postavený a po roce 2000 zrestaurovaný. Ke jménům 17 zdejších mužů, kteří padli či zmizeli během 1. světové války, byla připojena tabulka se 13 oběťmi války druhé. 

Jediné, co dodnes připomíná, že tady kdysi žili lidé, jsou aleje krásných vzrostlých stromů, které se od pomníku rozbíhají na všechny strany rozlehlého svažitého prostranství podél dávno už zaniklých cest k rovněž už dávno zbořeným stavením.