Sedmdesátka obvykle bývá důvodem jakéhosi bilancování, jež u výtvarných umělců mívá podobu výstavy. Nejlépe retrospektivní, na které se předvede to nejlepší, co se v tak dlouhém životě povedlo namalovat.
Václav Balšán se ovšem této tradici poněkud vzepřel a své životní jubileum oslavil expozicí obrazů, z nichž ten nejstarší je starý sotva dva měsíce a nejmladší byl dokončený den před vernisáží.
Dokázal tím, že chuť do života a radost z malování, o kterých tak často a rád hovoří, ho neopustily ani ve věku, kdy většina vrstevníků užívá důchodu, a že mu neubralo ani těžké onkologické onemocnění, které ho v posledních letech ve dvou vlnách za sebou málem stálo život.
V Karlových Varech zakotvil natrvalo
Václav Balšán rozhodně nepatří k umělcům, které je třeba karlovarské veřejnosti zvlášť představovat. Světlo světa spatřil 25. července 1949 v Chomutově, kde prožil prvních dvacet let svého života. A nebyly to za každou cenu vždycky šťastné chvíle, jak už to v padesátých letech u dětí ze smíšené sudetoněmecko-české rodiny chodilo.
K těm šťastnějším patřily návštěvy Lidové školy umění, kde jeho výtvarné nadání rozpoznal a pomáhal rozvíjet malíř Milan Kraus. I díky jemu pak vedly kroky Václava Balšána do Karlových Varů, kde nejprve vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou a následně pak zakotvil natrvalo.
Výtvarnou kritikou bývá považován za „bytostného krajináře“, což u lidí, kteří ho znají, vyvolává pobavení, neboť Václav je v první řadě člověkem městským a pobyt či pohyb v krajině mu jsou poněkud cizí. Jeho obrazy vznikají v ateliéru, a co se jejich témat týká, není si jimi jistý ani sám autor.
„Nesnažte se v nich vidět něco konkrétního, třeba zrovna krajinu, a už vůbec ne nějaké hluboké myšlenky či dokonce filosofii. Jediná myšlenka, která v tom je, je radost z malování. Prostě si stoupnu před plátno a hraju si s barvami a tvary. Prostě se tím bavím. Těším se na každé ráno, že budu zase malovat. A jestli v tom někdo vidí kámen, strom nebo nějakou myšlenku, tak dobře, a jestli cítí jenom tu moji radost, taky dobře,“ vyznává čerstvý sedmdesátník Václav Balšán.
Pro svou (zatím) poslední výstavu vybral dvě desítky obrazů ze své nejnovější tvorby. Jako by chtěl popřít svá vlastní slova, představil i obrazy s motivy figurálními, s náznaky postav či lidskými hlavami, které dokonce viděny v souvislé řadě připomínají pokus o příběh.
