Přesto se o něm v Česku moc neví. Důvod? Žil v Sudetech a mluvil německy. Ačkoli byl po otci Rakušan, musel po válce v roce 1946 s rodinou odejít. Část Grussova díla byla zkonfiskována a rozkradena, sochy zlikvidovány, fresky zamalovány, jméno zapomenuto. To se teď Vladimír Prokop snaží změnit.
Monografii, která vychází u příležitosti 135. výročí narození kraslického umělce, připravoval téměř tři roky. Spolupracoval při tom s Grussovou dcerou, galeriemi, archivy a muzei v Čechách, Německu a Rakousku, ale i se soukromými sběrateli a odborníky doma i v zahraničí.
Císařské lázně připomínají i historii chlebíčků, zasloužil se o ně malíř Skramlík |
„To, že se v Kraslicích narodil slavný malíř a sochař, jsem úplnou náhodou zjistil v roce 2010. Začal jsem shánět další informace a postupně jsem přišel na to, že téměř celý Grussův život je spjat s naším regionem, Chebskem a Krušnohořím. Přesto byl, podobně jako mnozí další sudetští umělci, úplně vymazaný z českých dějin umění,“ vzpomíná na začátky svého téměř detektivního pátrání Vladimír Prokop.
Při surfování různými internetovými prohlížeči objevil po čase vědeckou práci jaderného fyzika z Norska, který v úvodu píše, že je vnukem Franze Grusse.
„Okamžitě jsem mu napsal a on mi, velmi překvapený, předal kontakt na svou maminku, která stále žije ve Vídni. Gundule Löffelmann je 82 let a v roce 1944 se narodila v Kraslicích. Tak jsem za ní vyrazil. Z materiálů, které jsem od ní získal, jsem sestavil a vydal menší knížku nazvanou Franz Gruss – opomenutý umělec Kraslicka,“ uvádí Prokop. Náklad 300 kusů byl za tři měsíce rozebraný. A pak dostal z Vídně dárek. Flešku, na které jsou asi čtyři tisíce obrazů.
Poválečná tragédie. Obnovený kříž připomíná smrt čtyř německých sedláků |
„Paní Gundula nechala profesionálně nafotit všechna dostupná díla svého otce. Jeho dopisy, obrazy a hlavně skici, protože spousta děl, která zůstala v Čechách, skončila v troskách a už neexistuje. Já si tehdy uvědomil, že tohle bohatství nechat bez povšimnutí by byl zločin. Navíc paní Gundule bylo 80 let, a tak jsem věděl, že jestli s tím materiálem chci něco udělat, musím spěchat. Franz Gruss byl opravdu činorodý. Zajímal ho život lidí v Krušných horách, hornictví, religiózní témata. Maloval děti, matky, rodiny. Tvořil sochy, náhrobky a pomníky, zdobil interiéry hospod i fasády domů,“ vypočítává Prokop.
Jedno z mála děl, které se zachovalo, je možné dodnes vidět na fasádě rohového domu třídy Svobody a Šlikovy ulice v Chebu. Tvořil pro Kraslice, Rotavu, zčásti zachovalý je pomník padlým v Lubech. Díla zanechal i v severních Čechách, například v Kadani, Ústí nad Labem či Děčíně. Smutný osud má jeho zřejmě největší dílo, freska zdobící zeď apsidy v kostele sv. Kláry.
Právě zde měla vzniknout síň slávy pro chebské oběti 1. světové války. V říjnu 1936 Gruss začal tvořit po celé ploše stěny velkorysou epopej, kde zúročil své zážitky z války a z ruského zajetí. O rok později bylo hotovo. Po umělcově odsunu však byla freska překryta malbou. Dnes jsou před zdí umístěné varhany.
Kristus jako vítěz. Nejstarší pravoslavný chrám ukáže vzácný kříž s relikvií |
Vladimír Prokop však věří, že pod nánosy výmaleb Grussovo životní dílo stále existuje. Navíc je přesvědčen, že kdyby Franz Gruss žil a tvořil v Praze, jeho jméno by v žádné publikaci o historii českého umění nechybělo. „Ale protože bydlel v Sudetech a nemluvil česky, musel odejít a postupně se na něj zapomnělo,“ doplňuje.
Nová kniha má na téměř 370 stranách pomoci znovu objevit rodáka z Kraslic, absolventa Akademie výtvarných umění ve Vídni, zajatce v Rusku během Velké války a účastníka Vídeňské secese. Má připomenout člověka, který se v roce 1925 usadil v srubovém ateliéru v Nancy u Stříbrné, aby zde nalezl jeden z hlavních inspiračních zdrojů své tvorby a stal se významným a osobitým interpretem přírody, krajiny a života Krušnohoří.
