„V knize se prolínají příběhy tří hlavních postav, které se někdy milují, někdy nenávidí a navíc bojují se svými vnitřními démony. Snažila jsem se jejich prostřednictvím zobrazit pozitivní i negativní aspekty lásky. Prostě vše, co láska dává, tedy to hezké, jemné, hřejivé, ale i to, co bere. Zneužívání, emoční týrání a závislost na drogách,“ popisuje mladá básnířka Hana Holatová.
Zdůrazňuje, že v knize jde o čistě fiktivní příběh. „Ale protože jsem sociální pracovnice, prolínají se do výsledku i aspekty mé práce. Pracuji v neziskovce, před tím jsem hodně pracovala s cizinci, studovala... je toho hodně, s čím jsem se setkala. A právě díky tomu u mne vznikla potřeba ty zážitky nějak zpracovat, vyjádřit a poslat dál,“ vypráví.
Okno do historie. Do Chebu se vrátily zápisy městských radních ze 17. století |
Veršovaný příběh je rozdělený do čtyř kapitol, které, ač samostatné, na sebe navzájem navazují. Autorka se vyjadřuje prostřednictvím volného verše. „Básně jsou psané volnou formou, nejsou zde žádná pravidla, není to ani fakticky správně, a co zcela záměrně. Jde mi o to, aby se někdo v těch příbězích nepoznal. Na druhou stranu jsem chtěla, aby každý, kdo si knížku přečte, se v ní alespoň trochu našel. Aby to bylo takové zrcadlo. Text doplňují abstraktní obrázky, které jsem do knihy vlastnoručně malovala,“ říká autorka.
Její kniha je k dostání všude, kde působí nakladatelství Europe Books. To však v Česku zastoupení nemá a knihu chebské básnířky je tak možné získat pouze online přes stránky nakladatelství. Fakt, že se kniha dostala na prestižní soutěž ve Švýcarsku, byla podle autorky dílem náhody.
Vyhnání Čechů, rabování po odsunu Němců i tragédie u Nažidel. To jsou Příběhy z pohraničí |
„Moje nakladatelství Europe Books posílalo knihy vydané v roce 2024 na literární soutěže po celé Evropě. Nevěděla jsem o tom, a když mi agentka zavolala a řekla, že jsem ve Švýcarsku vyhrála speciální cenu, bylo to obrovské překvapení. O to větší, že jsem dostala i cenu kritiky. To je cena literárních odborníků, kteří v Curychu přihlášená díla posuzovali. Přiznám se, že i když je to už nějaký pátek, co jsem cenu převzala, stále tomu nemohu uvěřit,“ usmívá se Hana Holatová.
Pro cenu do Lugana, ležící takřka na hranicích Švýcarska s Itálií, si jela osobně. A vzpomíná, že se přes veškerou snahu nevyhnula komplikacím. „Mluvilo se zde převážně italsky, což pro mne bylo těžké, protože italsky vůbec neumím. Navíc jsem zjistila, že oceňovaní autoři měli sáhodlouhé proslovy, já ale měla přichystané jen tři větičky. Byla jsem kvůli tomu hodně nervózní,“ konstatuje s tím, že nakonec vše dobře dopadlo.
Princezna, Karel May i Hitler. Známé návštěvníky Sokolova připomíná nová kniha |
Hana Holatová přiznává, že ačkoli je veršování jejím oblíbeným koníčkem, má svá pravidla. „Nepíšu soustavně. Mám období, kdy mne básně moc nezajímají. Pak ale přijde období, kdy se zavřu, s nikým nemluvím a od rána do rána jen tvořím,“ vysvětluje a po krátkém přemýšlení přidává i vysvětlení, proč si pro vyjádření svých pocitů zvolila angličtinu.
„Přijde mi, že angličtina je svobodnější a zvučnější, že mi to harmonicky ladí. A obecně se mi v angličtině psalo lépe. Čeština se mi zdá taková tvrdší. Teď ale pracuji na další knížce, tu ale píšu v češtině. Tentokrát to bude asi novela, uvidíme, jestli se mi to povede,“ doplnila.
