Na otázku „V jaké řeči zpíváte? “ odvětila „Zpívám německy,“ a na otázku, kde je její rodné město, pak prozradila „Jmenuje se Přísečnice v severních Čechách“ (v originále „sie heißt Presnitz, welches in Nord-Böhmen liegt“).
Dějiny města Přísečnice sahají hluboko před rok 1335, ze kterého pochází první písemná zmínka o ní. Počátky zdejšího osídlení se kladou do doby kolem roku 1200 a dobře polovina sedmisetleté historie města je úzce spojena s těžbou a zpracováním stříbra. První nálezy vzácného kovu byly učiněny v roce 1340 na nedalekém vrchu Kremsiger, skutečná „stříbrná horečka“ zde pak propukla po roce 1533, kdy oblast přešla do majetku hrabat Šliků.
V roce 1546 byla Přísečnice povýšena na „královské horní město“ a v roce 1617 se stala „svobodným horním městem“. Jenomže tři roky potom vypukla třicetiletá válka, během které bylo město vícekrát vyrabováno, a všeobecný úpadek nezastavilo ani částečné oživení těžby stříbra na počátku 18. století.
Harfenistky z Přísečnice
Nová kapitola v dějinách města odstartovala sklonku 18. století, kdy začala ve větší míře z Přísečnice „do světa“ vyrážet hudebně nadaná děvčata jako harfenistky. Zpočátku jen kousek za hranice, ale postupně se jejich akční rádius rozšířil do celého tehdy známého světa.
Na seznamu míst, kde s úspěchem účinkovaly přísečnické dívčí kapely, nechybí ani tak exotická místa, jako jsou (nebo tenkrát byly) Konstantinopol, Alexandrie, Bombaj, Hongkong, Dar es Salaam v Tanzánii, Nižnij Novgorod, Moskva nebo Vladivostok.
Na počátku 20. století měla Přísečnice více než čtyři tisícovky obyvatel, od roku 1906 byla sídlem okresu a okresním městem zůstala i po celou dobu první Československé republiky.
Po druhé světové válce byla v roce 1949 jako celý tehdejší okres Kadaň začleněna pod Karlovarský kraj a po územní reorganizaci v roce 1960 se stala městem okresu Chomutov. To už však byly její dny sečteny, rozsudkem smrti bylo rozhodnutí vybudovat na říčce Přísečnici nádrž na pitnou vodu.
Sedm století historie pod vodou
Stavba padesát metrů vysoké přehradní hráze začala v roce 1970, v letech 1973 a 74 byly všechny domy v Přísečnici odstřeleny a to, co bylo po sedm století městem, zatopila voda.
Ke dni 30. červnu 1974 bylo město Přísečnice úředně zrušeno a celé jeho území včetně osad Dolina, Kotlina, Mezilesí a Rusová bylo přičleněno k obci Kryštofovy Hamry, která se tak stala jednou z nejrozlehlejších obcí v celých Krušných horách. Na ploše 68 kilometrů čtverečných zde žije pouhopouhých 160 trvale hlášených obyvatel.
Jen pro srovnání – v Karlových Varech v současnosti podle údajů Českého statistického úřadu žije 49 553 obyvatel, kteří se musí spokojit s plochou 59,08 km2.
Památky nikdo nenahradí
Soudě podle vzpomínek pamětníků a dobových fotografií byla Přísečnice krásným městem plným historických památek, které už nikdy nikdo ničím nenahradí.
Zbořeny a zatopeny tu byly dva původně gotické kostely, Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, barokní zámek na náměstí, pozdně barokní fara z druhé poloviny 18. století i empírová radnice z doby po roce 1826. Zachránit se podařilo jen několik drobnějších památek, z nichž nejméně tři si zaslouží naši pozornost.
Socha Panny Marie Svatohorské
Nejblíže místu, kde se kdysi rozkládalo „město hudby“, stojí při silnici II/223 z Měděnce do Výsluní krásná socha Panny Marie Svatohorské. Světice v podživotní velikosti, držící na levé ruce sedícího nahého Ježíška, stojí na hranolovém podstavci s několikařádkovým německým nápisem na čelní straně a se zdobnými reliéfy svaté Anny a svatého Josefa po stranách.
Socha, která původně stávala u přísečnického hřbitova, byla vytvořená v roce 1753 na náklady Adama Haana z Přísečnice a od roku 1958 je státem chráněná jako „umělecky kvalitní ukázka regionálního barokního sochařství“. V roce 1996 byla hrubě poškozená a přišla o hlavu, její restaurování akademickým sochařem Ivanem Hamáčkem financoval spolek německých rodáků z Přísečnice.
Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice
Poškození se nevyhnul ani sloup se sousoším Nejsvětější Trojice, který stál původně u kostela Panny Marie v Přísečnici. Nejsvětější Trojice je zde zobrazená ve formě tzv. Trůnu milosti, kde Bůh Otec s vousatou hlavou sedící na oblacích s okřídlenými hlavičkami andílků drží před tělem oběma rukama horizontální břevno kříže, na kterém visí postava ukřižovaného, jehož klín zakrývá holubice Ducha Svatého s rozpřaženými křídly.
Plastika datovaná rokem 1719 prošla roku 1972 restaurátorským zásahem akad. sochařů Michaela Bílka a Bohumila Zemánka a v roce 1988 byla postavená v parčíku u kostela Všech svatých ve Vejprtech. Podle německého nápisu na zadní straně podstavce byl jejím donátorem řezník Christoph S.
Svatý Florián
Ke kostelu Všech svatých ve Vejprtech byla ve stejné době přemístěna socha svatého Floriána, která původně stávala u přísečnického zámku. Světec stojící na hranolovém soklu je ztvárněný v klasické podobě římského vojáka s výrazným knírem stojícího s vědrem v ruce nad hořícím domem, ze kterého šlehají plameny.
Svatý Florián, kterého podle údajů na soklu nechali 4. května 1724 zhotovit přísečničtí měšťané Jan (Iohann) Gruss a František (Franciscus) Roller, byl pak jako patron hasičů přemístěný od kostela do areálu místní hasičské zbrojnice.
